Už strašně dlouho jsem měla sen vytvořit si své vlastní virtuální místo. Svůj blog, své povídky, básničky, jakékoliv další literární pokusy, galerie. Nuže tedy, hotovo! :)

Lithin - I have a dream...

Recently, I'm trying to solve my existencial crisis which is (surprisingly) caused by my excelent school. Today morning, just after waking up, I realized I didn't want to go there so much that my body began immediatelly simulate some fatal illness. Sure, I stayed at home.

To think of something else, I considered to make up this meme. Originally from spiritofdream.

1: Grab the book nearest to you, turn to page 18, find line 4. Write down
what it says:
Naučme se správně dýchat a odměna bude úžasná! (Let's learn how to breathe and the award will be great!)

2: Stretch your left arm out as far as you can. What do you touch first?
Nothing!

3: What is the last thing you watched on TV?
I'm afraid it was Obama's inauguration.

4: WITHOUT LOOKING, guess what the time is:
18:42

5: Now look at the clock; what is the actual time?
18:49

6: With the exception of the computer, what can you hear?
My breath.

7: When did you last step outside? What were you doing?
Yesterday. I went from Prague back home :(

8: Before you came to this website, what did you look at?
At facebook.com.

9: What are you wearing?
Jeans, my favourite dot top (red-black) and a sweater.

10: Did you dream last night?
Yes. Nothing amazing. Just being seriously ill in hospital.

11: When did you last laugh?
Uh, probably yesterday. But I can't say why.

12: What is on the walls of the room you are in?
Shelves, shelves, shelves.

13: Seen anything weird lately?
Wall movie.

14: What do you think of this quiz?
Nothing really.

15: What is the last film you saw?
The Wall :)

16: If you became a multi-millionaire overnight, what would you buy first?
House at Bahamas, with big garden.

17: Tell me something about you that I don’t know.
I'm scared of being here for other three years. Really SCARED.

18: If you could change one thing about the world, regardless of guilt or politics, what would you do?
Dunno. Maybe myself and maybe this intolerant society :)

19: Do you like to dance?
It depends on the dancing partner. :)

20: George Bush: is he a power-crazy nutcase or some one who is finally doing something that has needed to be done for years?
I don't think anything about him in particular. He's funny.

21: Imagine your first child is a girl, what do you call her?
Emily.

22: Imagine your first child is a boy, what do you call him?
Peter.

23: Would you ever consider living abroad?
Just for a few years. Sweden or... it doesn't metter actually where. Oh, I know! - Kongo! :)

Větu "Já proti vám nic nemám, ale jinde mi to dají za půl," začínám nenávidět. Pomalu ale jistě mi totiž sráží sebevědomí a odsouvá na poracovní plochu do Tesca místo příjemného učení angličtiny. Připadám si jako looser. Jup, jup jupí a třikrát hurá. Jestli to takhle půjde pořád, měla bych si už teď rezervovat místo na pracáku.

Zajímalo by mě, co podle vás má mít správná básnička? Má se rýmovat? Má se snažit vyjadřovat hloubku lidského bytí (abych to řekla obrazně) nebo se má držet zásady, že by měl co nejvíce předat čtenáři? Má mít správný rytmus? Má lahodit oku? Má lahodit sluchu? Nebo je to jedno?

Já osobně mám ráda básničky, které mají duši. Které člověk psal v určitém rozjitření, vždycky s láskou k poezii.

Ačkoliv jsem včera vedla dlouhosáhlou přednášku o tom, jak se má počkat s publikováním básničky, aby byla opravdu hezká, chci ji poslat hned jako zápisek o tom, co cítím. :)

Find the real world
Find what’s up
Find what’s down
Find every possible word to express beauty
Find your breath
Find your heart beats
Find your baby’s little finger touching your sking – oh so soft
Find what’s up
Find what’s down
Find your emotions
Find ecstasy in every step you make
Find surprise in your wishes
Find blackness and whitness of this world
Find a real friendship
Find what’s up
Find what’s down
Look carefully

Mrtvola se hlásí z podsvětí. Vše je v tom nejmrtvějším pořádku, ačkoliv se zdá, že obživnutí je možné.

Tak a teď vážně. Předně chci všem popřát KRÁSNÉ VÁNOCE s horou dárků a tím nejlepším bramborovým salátem a cukrovím! Letos to sice vypadá na opravdové Vánoce na blátě, ale tím se přece nenecháme zaskočit. :)

Chci se vám pochlubit, že Vánoce jsem slavila už třikrát a ještě jedny mě čekají. :) Ty první byly ve Vídni, kdy jsem první dárky rozdala a svůj první dostala - malý přívěšek ve tvaru lístku. Nedávám ho od té doby z ruky (z krku). Vídeň byla plná lidí, beze sněhu a taková... jiná, divná. Každé město má svá pro a proti.

Další dvoje Vánoce mě potkaly tento víkend. Zaprvé: skautské Vánoce! Já a spousta skautů, z nichž jsem dopředu znala jen Jožku. Byla to ale zábava, moc mě to bavilo a... Jo, ráda bych někdy jela zas. :)
Můj názor na skauty se změnil, jen co jsem potkala prvního z nich, Johnnyho, se kterým jsme jeli na nákup. Vůbec nevypadal nijak zapškle nebo skautovitě (dle mé dřívější představy), naopak to byl prostě trošku legrační a strašně moc skvělý člověk. Takže se to se mnou vezlo celý víkend v té nejlepší společnosti, v zimě, ježto se netopilo, a v kuchyni, ježto jsme vařili pro celou bandu.

Zadruhé: Byla jsem pozvaná (a dojímá mě to stejně teď, jako mě to dojalo předtím) na rodinnou oslavu Jožkovy rodiny. Byla jsem z toho paf čím dál tím víc, jak se to blížilo. Nakonec jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla vůbec nic. Ale nejvíc paf jsem se cítila z toho, jaké to ve skutečnosti bylo. Šli jsme do lesa a tam na jednom stromě bylo strašně moc zapálených svíček a prskavek a vypadalo to jako v pravé pohádce. A i když mě ti lidé vlastně vůbec neznali, dali mi hromadu krásných dárečků. Áááách! To mě dojalo snad víc. :) A i když Jožka říkal, že je to dost normální, mně to přišlo kouzelné.

Poslední, dnešní Vánoce začaly probuzením z hezkého snu. Byla jsem zase na nějaké naší třídní akci. Byli tam i učitelé. Něco jako divný věneček. Prvně jsem se skamarádila s barmanem, tak mi vesele nalíval, dokud se mě zčista jasna nezeptal na občanku. Tak jsem jen udělala něco jako "jééé!", pokrčila jsem rameny a šla jsem.
Ale to vstala nějaká učitelka od vedlejšího stolu a začala mi domlouvat, že si mám víc stát za tím, co chci. To bylo hodně "jako cože?!" Nemyslela to zle, spíš jsem jí vysvětlovala, že chápu, že ten barman má pravdu. Dál si to nepamatuju, ale myslím, že jsem si tu vzniklou situaci obhájila před sebou natolik dobře, že nebylo třeba, aby ta scéna pokračovala dál.
Pak se děla pro mě spousta (asi) nedůležitých věcí, až jsem nakonec odcházela. V tu chvíli vstal jeden spolužák, který mluví tak často, že ho snad ani nikdo neposlouchá, a řekl: "Ona má city, jen je má strašně hluboko." (Kdo ví proč, v tom snu to znělo vážně úderně a dobře.) Pár lidí ho asi poslouchalo. V tom snu mi to bylo vlastně jedno. Odešla jsem.
Po probuzení se mi ta odcházecí scéna vybavila a dojala mě snad ještě víc, než všechny troje Vánoce dohromady. Možná to tak nevyznívá, ale on se mě před nimi vážně zastával =O A protože jsem přestala sice věřit na hodně věcí, ale na sny ještě ne, těší mě to dvojnásob.

Snad už abych šla balit vánoční dárky. :) Hezký Štědrý den ;)

Je toho poslední dobou nějak moc. Až jsem z toho začala pít zase kafe. Dneska budu mít už čtvrté, jen co dopíšu tento článek. Asi z toho dostanu infarkt, no dobře mi tak. :)

Vůbec nedokážu popsat tenhle divnopocit. Taky se vám zdá, že je kolem mě všechno divné? :D Hlavně pocity. Je na ně místo akorát večer, když sedím doma sama a přemýšlím, jestli budu pracovat nebo se dívat na Gilmorky. Většinou se rozhodnu pro nic. Zapnu icq a jen tupě zírám. Aby se pak pocity a myšlenky nedostavily. Všechny jsou potom jako z rychlíku. Znovu prožiju celý den a nakonec jsem sama. Tak to zabalím a jdu spát. Ale kvůli kafi dlouho nemůžu usnout, tak se z okna dívám na zářící Orion a přemýšlím o tom, jestli se mám odstěhovat do Prahy, do Ameriky, na Měsíc nebo to vzít rovnou na Alfa Centaury. Někdy bych nejradši podnikla takovou nesmyslnou výpravu k jiné hvězdě. Člověk by se aspoň cítil pořádně využitý, i když pro zjevnou blbost. :) A byl by to fajn úlet. Doslova :D

Hm, vlastně jsem chtěla napsat o něco malinko víkendu. Proběhl moc hezký Blasphemický podvečer (a večer a noc). Musím říct, že přednáška byla sice zajímavá, ale největší přínos to mělo v poznání dvou velmi milých lidí, Lucky a Michala. Nikdy bych neřekla, že člověk, který kvůli hermetickým knihám odjede na rok do Mnichova, bude tak v pohodě :D

Práce, práce, práce, jdu dělat cukroví. :)

Tento víkend? Boss? Hm: pár rozhovorů, trošku smíchu, ukrajinské pivo, samozřejmě hodně vodnice, podivná zjištění, živé fantasy sny, docela dost slz a chuti utéct, jedna slečna omdletá a druhá rozejitá se svým přítelem. A k tomu policejní zátah na dálnici se psy na všechno, co je větší, než běžné osobní auto. Omg, cože? :D

If I only could make a deal with god...

Myslím, že po bossu mě čekají tuny přemýšlení a nehezkého vzpomínání na věci, které jsem zapomněla už jako malé dítě. Které se vynořily, mile pozdravily a daly pořádných pár facek.

Dívala jsem se na Tajemství nesmrtelných, které mi doporučila goosberry a napadlo mě, jak máme na všechno málo času. A že je to škoda. Vím, že to není nijak převratná myšlenka, ale je fajn si to uvědomit. Možná, že pak člověk využije lépe času, který má.

Jsou věci, o které se s vámi prostě musím podělit - jako třeba včerejší, více či méně neplánovaný výlet do Vídně, který dopadl úplně jinak, než bych si dokázala představit. :)

Vídeň je nádherné město. Snad nejhezčí, jaké jsem kdy viděla. Atmosféra 19. století, která dýchá domy i lidmi, je okouzlující - a svým způsobem romantická. Byla jsem proto ráda, že mě mamka pozvala do Vídně. Ve čtvrtek ráno. Do sobotních šesti hodin ráno jsem netušila nic: ani to, že jedeme na Van Gogha, ani to, že jedeme se zájezdem učitelů jedné základky, kde učí mamčina kamarádka. Do sobotního poledne jsem netušila, že to vůbec nevyjde. :)

Do Vídně jsme přijeli kolem půl jedenácté. Fronta na Van Gogha byla děsivá. Děsivě dlouhá a lidé se v ní zcela intuitivně chovali jako zvířata. Po čtvrt hodině, kdy jsme stáli téměř na místě a čekání vypadalo tak na tři hodiny, jsem se rozhodla, že si půjdu Vídeň užít. Sbalila jsem ke svým deseti eurům ještě dvacku a po dobytí info centra a jeho map (které mi nakonec k ničemu nebyly), jsem se vydala hledat jedno z těch nejprofláklejších, nejhezčích, nejnavštěvovanějších míst: útulnou kavárničku se sacher dortem a kapučínem *_*

Tak si tak bloudím ulicemi a hledám (ne nadarmo mi rodiče říkají "pátrač" - ze zásady nic nenajdu) a óchám a áchám nad různými výlohami, až tu najednou... Cože? To neni možný. No ty jo. "Kráčející?"

Věřte nebo ne, přede mnou stál momentálně Vídní Kráčející. Na otázku, co tu děláme, jsme si odpověděli dost stejně - že jsme prostě na výletě ve Vídni. xD A protože jsme oba byli sami, rozhodli jsme se spojit naše pátrací síly dohromady. Našli jsme téměř okamžitě hezkou pizzerii, dali jsme si jako hlavní chod sacher s kapučínem a jako zákusek vynikající pizzu. Dlužno říci, že jsme tam strávili asi dvě hodiny, klevetěním o všem a o ničem a nekonečným udivováním se a smíchem nad tím, jaká je to dobrá náhoda.

Protože jsem nebyla nikdy vevnitř St. Štěpána, uvolil se Kráčející, že tam půjdeme. No paráda, co vám mám říkat. :) Taky jsme zdolali obě věžě. Nechápu, proč zrovna na tu vyšší nevede výtah. Ještě teď se mi z těch točitých schodů motá hlava ^^ Sněžilo a foukal ledový vítr a venku na věži beztak nebylo přes mlhu skoro nic vidět. Ale i tak, věže ke katedrálám prostě patří. :)

Ježto jsme spěchali na Siggyin koncert do muzea historických nástrojů, nemohli jsme se ani mrknout na radnici, kterou bych taky okoukla ráda z blízka. Stejně jsme tam přišli pozdě (a stydím se), protože jsme cestou narazili na ten báječný obchůdek "tajemných věd". No, německy nerozumím slovo, tak mě knížky moc nebraly, ale měli tam úžasnou věc: obří labyrinty vyřezané do dřevěné desky, v drážce byla vždycky kulička. Něco jako bývá na bublifucích, akorát mnohem větší. Byla jsem z toho nadšená jako malé dítě a hrála jsem si s tím dokola a dokola. Škoda, že ten pán nenašel v rychlosti cenu.

Do muzea jsme přišli s lehkým zpožděním, ale výprava, která měla přijít na koncert, ještě s větším. Takže jsme si poslechli v klidu Siggyinu renesanční skupinu (nádhera!) na zkoušce a Siggy nás rychle provedla muzeem. Bylo to nejkratší setkání nás dvou, ale i tak jsem moc ráda, že jsme se viděly. Protože je super. :) Pak přišli podnikatelé, co pro ně byl ten koncert, a tak jsme dělali, jako bychom tam vůbec nepatřili ^^ Pili jsme Kráčejícího masalu (yummy!) a okoukávali nástroje. Asi po půl hodině jsem musela odejít k autobusu, abych tedy vážně nepřišla pozdě.

Došla jsem tam asi během čtyř minut, což bylo asi pětkrát rychlejší, než jsem si myslela. Naštěstí jsem tam zastihla mamku a ty její kamarádky, tak jsme šli na punč na vánočních trzích a dostali jsme k němu i hrneček *_* Tak jsme si s mamkou říkaly, že z nich budeme mít ráno kafe. :)

Jak jsme projížděli pryč zasněženou, večerní Vídní, úplně mi tálo srdce. Neznám hezčí město, jak je plné světýlek, sněhu a vůně punče. :)

Málokdy se mi celý den líbil takhle moc. Jsem z toho nadšeně nadšená. Večer jsem se ještě dívala na Big Fish (paráda!!) a byla jsem ještě z toho víc nadšená, až jsem byla úplně přenadšená a nemohla jsem samým štěstím usnout. Jů *_*

Díval se na ni už dlouho svým andělským zrakem. Spala. Tvrdě a nerušeně v temné noci. Vešel do toho spánku, musel. Vysoký – nebo možná jen jeho stín v měsíčním světle byl velmi vysoký a štíhlý. Měla zavřené oči, přesto však tušila jeho přítomnost. Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. Neviděla ji, a proto se ani nehnula. Měla strach, že až otevře oči, uvidí strašlivého netvora, který… který co? Určitě ji nebude chtít zabít ani sežrat nebo cokoliv jiného děsivého. Ale věděla, že je pro ni nebezpečný.

S pevně semknutými víčky ani nemohla postřehnout, že se ruka toho dlouhána přibližuje její. Dotkl se jí dlouhými, štíhlými prsty. Ten dotek chladil jako led a možná o trošku víc. Oproti svým očekáváním se jí srdce nestáhlo hrůzou. V tom, jak ji chytil za ruku bylo něco velmi uklidňujícího, co jí říkalo, aby se nebála. Neoklamal ji jen?

Za ruku ji vyvedl z postele. Obklopil ji studený vzduch, jaký býval v jejím pokoji každou noc. Vál ale lehký vítr, který jí zavál do tváře pár pramínků vlasů. Neotevřela oči, aby se podívala, kde je. Pod nohama, stuhlými mrazem, cítila sotva to, že nejde po ostrém kamení, ale po hladké, dlážděné podlaze. Čerstvý vzduch se lehce vdechoval a čím více jej dýchala, tím méně se objevovaly její obavy.

Může to být jen sen. Může to být i pravda. Něco v ní si přálo, aby to byla pravda, aby zažila obrovské noční dobrodružství. Něco v ní tomu přání bezmězně věřilo. A věřilo proto i nočnímu průvodci s protáhlou, jemnou dlaní.

Vedl ji dlouhou chodbou, kterou se prostíral chlad a průvan. Lem pomněnkové noční košile se jí otíral o stehna a krajka škrábala kůži, jak byla nucena dělat veliké, rychlé kroky. Přistihla se, jak se usmívá, jen velmi lehce, ale přeci jen. Ten úsměv se jí líbil.

Její průvodce otevřel těžké dveře. Panty zaúpěly, do vzduchu se vznesl prach, který určitě již dlouho odpočíval na zemi. Šimral ji v nose, přesto však se jí nechtělo kýchat. Nasávala s potěšením ten zatuchle, přesto sladce, po dřevě a kouři vonící éter. Zaslechla šumění řeky. Její průvodce ji provedl dveřmi a zastavil ji právě ve chvíli, kdy pod chodily ucítila schod nebo rovnou průdký sráz. To se mohla jen domýšlet. Pod ní kdesi v hloubce burácela divoká řeka. Od vody táhl strašný chlad, ještě větší, než jaký cítila pod chodidly na kamenné podlaze. Mráz řeky bodal a pálil.

Objal ji. Nebála se už ničeho. Ach ano, znala tohle objetí! Usmála se znatelněji a vydechla úlevou. Tolik strachu a úzkosti – bože, pro nic!

„Prosím, neotevírej oči. Nedívej se. Nejsem…“ šeptal jí ve spěchu.

Pozdě, velmi pozdě, dívka už otevírala oči. Jemu navždycky ve vzpomínce zůstalo to jemné chvění řas, drobná vráska na čele a zděšený výraz její andělské tváře, když ho spatřila. Uskočila od něj a on věděl už dopředu, že se to stane – klopýtla o vyvýšeninu úzkého ochozu, na němž stáli.
Padala dlouho a krásně, dokud ji nepozřely vlny, mnohem krásněji než anděl. On to musel vědět, když sám jedním byl.

Svěsil křídla. Bolest protínala jeho bezcitné srdce, které pomalu ožívalo.

Mother Earth will carry you back to the sea!

Trhla sebou a to ji probudilo. Ne, nebyl tu žádný anděl, pomyslela si. Jak by mohl, když je tak daleko…

Nepíšu ne proto, že by nebylo o čem, ale protože není chuť a čas. Zvláštní, co? :)

Zase se děje nějak moc věcí naráz a je to jako vlna, na které se člověk může nechat unášet dál a dál. Jo, je to hodně moc fajn. :)

V pátek jsem byla poprvé na tom tolik vytouženém kocertu Sto zvířat - božské, dokonalé, skvělé!
Poprvé jsem viděla policejní zásah, zle se dívající policajty s lhostejnými psy, takové dobré trojice (shodou okolností bylo policajtů opravdu víc než psů ^^), které sondují, kdo asi tak může mít u sebe trávu nebo okopírovanou vstupenku. Gosh, bylo to komické. Samozřejmě, že sebrali tak tři, čtyři lidi. Asi aby se neřeklo nebo co. Nebo možná aby pořád nechodili do Eddieho a nesbírali tam ze země ty chudáky s jehlou v ruce. *sigh*
Když se ale odporoučeli koncert začal, nabralo to těch správných rozměrů. Jojo, není nad ska, nohy pošlapané martenskami a rozlité pivo po všech kolem. A na fotbálek! :) Konečně mi to začalo jít. S Adamem jsme je tam drtili do posledního dechu ^^ A pak ostatní spolužáci šli do Eddieho pro trávu a my tam zůstali s Adamem sami, nadávali na zimu a povídali si o nesmrtelnosti chrousta.

Ano a to, že bydlím v Jihlavě, mě dožírá stále víc. Zvláštní bezmocnost. Člověka nutí trošku přemýšlet. A kupodivu ty myšlenky i někam vedou, což je úplný zvrat.

A Sapkowski je bůh!

Awk, asi miluju jazz. (A taky trance.)

Dočetla jsem Evžena Oněgina a zase jsem se stala neodvratnou romantičkou. (Ou, ne že bych někdy předtím byla! </ironic>) Úplně mě to strhlo. A taky překvapilo, že je to úplně jiné, než film. Čekala jsem srdceryvný konec, a on je přitom prostě... napínavý? Otevřený? Dobře, VELMI otevřený.
Tiše doufám, že cestou na místo souboje si to Lenskij i Oněgin rozmyslí, usmíří se a všechno dopadne dobře. Nebo by mohl Oněgin zabít Lenskiho a být s Taťánou. Hlavně, aby z toho Táňa vyšla dobře... :) Nějak mi jí bylo líto. Ale ne, vůbec jsem se do ní nevžila.

A před dveřmi máme nádhernou, obrovskou chryzantému! (Pochopila jsem, proč mi ta moje uschla v pokojové teplotě...) Je to moc hezká, dušičková květina :)

EDIT: To mi řekněte, jak je jen možné, že mi v mém Puškinovi chybí stopadesát stránek pokračování? :D

Ráno?
- Cizí
Splín?
- Už zase
Chuť?
- Ta možná
Touha?
- Selektivní
Chlad?
- Náhle všudypřítomný
Cesta?
- Tudy nevede
Spát?
- Jen sama

Achjó, stýská se mi a jsem arognantní a podrážděná. Asi jsem zrovna nevychytala ten nejlepší den. Říkám si ale, že po dlouhatánské sérii dnů nádherných je tohle takovým neobvyklým "darem".

Skvrny na slunci nebo hormony? Koho obviníme tentokrát? *devil grin*

Mrtvola world-end v tom pravém slova smyslu podruhé? Proč ne! :) Takhle nějak jsem uvažovala o Mezi světech, když jsem se přihlašovala. V létě mi to připadalo jako prostě další víkend, kdy "bude sranda". Oj? Oj!

Byla to prostě síla. Přijela jsem tam v pátek s šílenou migrénou, překofeinovaností a vyhladovělostí, takže jsem obdivovala odvahu všech, kteří se mi přiblížili více jak na jeden metr. Ale rychle jsem se dojedla a zibalginovala, takže jsem se mohla plně ponořit do té sladké atmosféry Samhainu. Samhainu se vším všudy. Stejně jako na minulých Mezi světech, i letos ta atmosféra sahala do morku kostí a nabíjela člověka tou podivnou energií. Slovy nepopsatelné.

Mám pocit, že jsem si to pořádně nestihla užít a prožít. Většinu času jsem byla buďto nečím sejmutá (smrtí a láskou a podobnými radostmi) nebo jsem byla vynervovaná z textu, který jsem neuměla, k rituálu, který měl proběhnout v sobotu večer. Musím říct, že všechny ty starosti byly k něčemu ale dobré. Rituál, který byl právě takovým propojením smrti a života a lásky a zmateného štěstí i smutku, mě zasáhl velmi hluboko. Nevím, jak ostatní, ale mě moc. V jednu chvíli mi šel mráz po zádech, až jsem cítila jeho ledové prsty. Doufám, že přinese štěstí, hlavně to štěstí :) A sílu překonat těžké chvíle.

Jsem moc ráda, že jsem potkala ty staré známé jako Cornyho, Tygrůvku, Broze nebo Strážce. Taky že jsem se seznámila s novými lidmi. Ačkoliv atmosféra nebyla tak přátelská jako loni (anebo jsem ji prostě jen nenašla), byla nějakým způsobem dojemnější a hlubší.

Závěrem bych zhodnotila letošní ročník jako velmi hluboký a silný. Možná, že to není zcela relevantní pocit, ale chtěla bych si ho zachovat alespoň zcela sobecky pro sebe, pokud jiným nic nedá. Protože mě dal hodně a věřím, že ještě hodně bude dávat.

Když jsem včera přijela domů, sedla jsem si ke stolu a jen kreslila mandalu. Asi hodinu. Pak jsem ji spálila. Je zvláštní ničit vědomě něco, co máte rádi. Je to smutné, ale na druhou stranu velmi poučné. Ano, konec je velmi poučný. Stejně tak poučný byl nekonečně reálný a ještě nekonečněji dlouhý sen, ve kterém se mi snad celou noc zdálo o tom, jak táta umřel.

A chtělo se mi vykřičet do té duše: "Haló, mohl by mi někdo říct, kde jsou tu city?!"

Taky si někdy připadáte bezradní, když se snažíte vydolovat jeden úsměv a jednou se vám to povede a pak pětkrát ne? Připadá mi pak, že člověk je bezmocný, i když rozhodně není. Velmi demotivující. Ještě více odrazující od vší té dříny je, když se snažíte najít v druhých city, o kterých prostě "víte", že tam jsou. A nemůžete je najít - sem tam kousek, ale nikdy ne celé.

Kráčím pouští, nade mne není
Když usměji se - usměje se zapomnění
Trny růží bodají mne do prstů
Když sbírám květy pro svou mrtvou nevěstu
Ani já, ani ty nevíme, kdo asi jsem
Jen někdy jsem k tobě větrem zanesen

"Mám pro tebe príma job." Tak tohle byla tátova obvyklá věta, když chtěl dotáhnout staré koberce ze sklepa nebo umýt auto. Takže určitě chápete, že když jsem přišla před pár minutami domů a řekl mi TUHLE světovou větu, nebyla jsem úplně odvařená.
"Jakou?"
"Podívej se na logosol.se. Zbyněk by to potřeboval přeložit, celý."

Chíííí! Jo! Jsou toho mraky = budou mraky peněz! Komu by vadilo za ty prachy překládat stránky o motorových pilách :D

Pár vzpomínek.

Dneska ve výtvarce jsme kreslili detaily obličeje. Strašně mě to bavilo, hrát si třeba půl hodiny s vykreslováním stínů lidských očí. Vzpomněla jsem si na Wales, kdy jsem poprvé a naposledy takhle kreslila člověka. Úzkost z téhle vzpomínky už téměř zmizela. S úzkostí mizí ovšem téměř celá. Už ani nevím, jaké to tam bylo. Jen vím, že když něco (nebo spíš někoho) nesnášíte víc jak rok, asi je to opravdu zakořeněné hluboko.

Taky si pouštím Cranberries a uvědomuji si, jaké to bylo poslední týden v Norsku. Na kraji Lofot, když jsem šla s tátou chytat ryby, rovalila jsem se na mole, nohu nechala viset k vodě. Sluníčko hřálo dost nato, abych tam ležela jen tak v plavkách - daleko za polárním kruhem! Další noc jsme už strávili naposledy u fjordu. Foukal vítr a bylo v něm takové zvláštní ticho. Napadlo mě, že kdysi musel jeden člověk strašně trpět. Kdo by tehdy řekl, jak to nakonec bude.
Tu noc (i když bylo světlo ^^) jsem napsala po straaašně dlouhé době spoustu básniček. Tahle byla první:

There was a light breeze
Coming from the sea
And it told me
To look into those eyes

There was a strong wind
Came before the sotrm
And it told me
To forget what there I saw

Tak jsem se nějak probrala z té své schízy a můžu normálně. (Dobře, neprobrala. Ale ten článek pomohl nejen v tom, že jsem se uklidnila.)

Chtěla jsem se hlavně zmínit o jednom z nejhezčích víkendů dosud. Strávila jsem ho napůl v Praze (s Codym, Araxou a Josephine a taky s harfou Gwen) a napůl v Liberci s obrovskou spoustou pohanů. :)
Zpočátku to pravda bylo poněkud chaotické: jela jsem o den dříve, absolutně nepřipravená, sbalená jen na půl a taky živoucí/mrtvoucí jen napůl. Večer, možná spíš v noci jsem se trošku uklidnila hraním na harfu a taky posloucháním ostatních, jak hrají. Víno a vodnice taky udělaly své - až jsem se divila, že jsem přežila do jedné ráno vzhůru.
Sobota začala asi jako skončil pátek: ospale a nijak. Snažila jsem se uklidit ten mess, co po nás zbyl, ale obávám se, že jsem nebyla moc úspěšná. Pak jsem málem nestihla autobus do Liberce (ono spěchat s harfou na hřbetu není největší odvaz) a na předrituálové schůzce jsem měla pocit, že to vůbec nestíhám psychicky.
Světe div se, i mrtvola jako já se dokázala probrat po rychlé sprše a nejvtipnějším šoku u Jožky doma, když si nás jeho tatínek vyfotil pro památku :D (Podle výrazu Jožky v tu chvíli a krátce poté bych řekla, že to nebyl úplně standartní postup.)

( A jaký byl rituál? )

Neděle začala obědem. Následovala menší dvouhodinová procházka lesem kolem Liberce, která měla být vlastně procházkou po městě a hlavně po té ulici, kde každý dům vypadá jako malý zámek. Musím říct, že mě ale vůbec nemrzí, že jsme se zatoulali úplně jinde. Ještě teďka, den po návratu domů, cítím ten čerstvý, chladný vzduch v plicích a vůni odcházejícího podzimu v Jizerkách. Je to nádhera :)

Kvůli procházce jsme opět málem nestihli autobus. Loučení mi připadá pokaždé nějak těžší (haha, jsem fakt zvědavá na tu chvíli, kde jednou prostě neodjedu O:D). Gwen přežila naštěstí všechny cesty autobusem, ač byla po příjezdu dost rozladěná. Není divu, taky bych byla rozladěná, muset být zavřena o jednom víkendu pět hodin v zavazadlovém prostoru.

Asi je to tragické z hlediska mého života, ale přestalo se mi chtít být rozumná. Nebo jsem možná dostala dost rozumu na to, abych pochopila, co chci.

Šla jsem dneska spát o půl jedenácté a místo toho, abych padla do mdlob jako obvykle, ležela jsem na zádech a nechala sebou proudit pocity, které bych asi jindy nechtěla ani cítit. Bylo to něco, co tak zvláštně bolelo. Připadalo mi to jako touha po tom být aspoň trošku svá, nezodpovědná; vykašlat se na ty školní povinnosti, které... Ani nevím, proč je beru jako povinnosti. Možná ze zvyku a možná z té (teď pro mě zcela nepochopitelné) pokřivené touze po dokonalosti, která kupodivu víc věci kazí, než že by jim dávala smysl, utvářela je.

Připadá mi to jako druhá vlna puberty, která už není o touze po výjmečnosti a pseudosamostatnosti, jako spíš o touze po osobní svobodě. Je to stejně revoltující, ale nějakým způsobem obhajitelné. Alespoň pro mě. Jak je patrné z různých děl spisovatelů, touha po svobodě je něco, s čím člověk žije do smrti nebo čeho se raději vzdá. A možná, že si všichni ti spisovatelé jenom strašně vymýšlí :) Faktem zůstává to, že se mi nechce - skoro nic.

Je strašně zvláštní, jak se z touhy po dokonalosti vyklubala touha po dobrovolné nedokonalosti :) Už strašně dlouho "vím", že nedokonalost je prostě... lidská.

DNESKA: jsem měla krásné probuzení, smutnější ráno, fajnové odpoledne, strašně mě dostal jeden člověk, od kterého bych to nejmíň čekala, docela se mi díky němu změnil pohled na svět (dobře, tak mocné to zase nebylo) a téměř jsem přišla o tu dobře nesoucí práci. Někdy je život ukrutně... ukrutný.