Díval se na ni už dlouho svým andělským zrakem. Spala. Tvrdě a nerušeně v temné noci. Vešel do toho spánku, musel. Vysoký – nebo možná jen jeho stín v měsíčním světle byl velmi vysoký a štíhlý. Měla zavřené oči, přesto však tušila jeho přítomnost. Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. Neviděla ji, a proto se ani nehnula. Měla strach, že až otevře oči, uvidí strašlivého netvora, který… který co? Určitě ji nebude chtít zabít ani sežrat nebo cokoliv jiného děsivého. Ale věděla, že je pro ni nebezpečný.

S pevně semknutými víčky ani nemohla postřehnout, že se ruka toho dlouhána přibližuje její. Dotkl se jí dlouhými, štíhlými prsty. Ten dotek chladil jako led a možná o trošku víc. Oproti svým očekáváním se jí srdce nestáhlo hrůzou. V tom, jak ji chytil za ruku bylo něco velmi uklidňujícího, co jí říkalo, aby se nebála. Neoklamal ji jen?

Za ruku ji vyvedl z postele. Obklopil ji studený vzduch, jaký býval v jejím pokoji každou noc. Vál ale lehký vítr, který jí zavál do tváře pár pramínků vlasů. Neotevřela oči, aby se podívala, kde je. Pod nohama, stuhlými mrazem, cítila sotva to, že nejde po ostrém kamení, ale po hladké, dlážděné podlaze. Čerstvý vzduch se lehce vdechoval a čím více jej dýchala, tím méně se objevovaly její obavy.

Může to být jen sen. Může to být i pravda. Něco v ní si přálo, aby to byla pravda, aby zažila obrovské noční dobrodružství. Něco v ní tomu přání bezmězně věřilo. A věřilo proto i nočnímu průvodci s protáhlou, jemnou dlaní.

Vedl ji dlouhou chodbou, kterou se prostíral chlad a průvan. Lem pomněnkové noční košile se jí otíral o stehna a krajka škrábala kůži, jak byla nucena dělat veliké, rychlé kroky. Přistihla se, jak se usmívá, jen velmi lehce, ale přeci jen. Ten úsměv se jí líbil.

Její průvodce otevřel těžké dveře. Panty zaúpěly, do vzduchu se vznesl prach, který určitě již dlouho odpočíval na zemi. Šimral ji v nose, přesto však se jí nechtělo kýchat. Nasávala s potěšením ten zatuchle, přesto sladce, po dřevě a kouři vonící éter. Zaslechla šumění řeky. Její průvodce ji provedl dveřmi a zastavil ji právě ve chvíli, kdy pod chodily ucítila schod nebo rovnou průdký sráz. To se mohla jen domýšlet. Pod ní kdesi v hloubce burácela divoká řeka. Od vody táhl strašný chlad, ještě větší, než jaký cítila pod chodidly na kamenné podlaze. Mráz řeky bodal a pálil.

Objal ji. Nebála se už ničeho. Ach ano, znala tohle objetí! Usmála se znatelněji a vydechla úlevou. Tolik strachu a úzkosti – bože, pro nic!

„Prosím, neotevírej oči. Nedívej se. Nejsem…“ šeptal jí ve spěchu.

Pozdě, velmi pozdě, dívka už otevírala oči. Jemu navždycky ve vzpomínce zůstalo to jemné chvění řas, drobná vráska na čele a zděšený výraz její andělské tváře, když ho spatřila. Uskočila od něj a on věděl už dopředu, že se to stane – klopýtla o vyvýšeninu úzkého ochozu, na němž stáli.
Padala dlouho a krásně, dokud ji nepozřely vlny, mnohem krásněji než anděl. On to musel vědět, když sám jedním byl.

Svěsil křídla. Bolest protínala jeho bezcitné srdce, které pomalu ožívalo.

Mother Earth will carry you back to the sea!

Trhla sebou a to ji probudilo. Ne, nebyl tu žádný anděl, pomyslela si. Jak by mohl, když je tak daleko…