Jsou věci, o které se s vámi prostě musím podělit - jako třeba včerejší, více či méně neplánovaný výlet do Vídně, který dopadl úplně jinak, než bych si dokázala představit. :)

Vídeň je nádherné město. Snad nejhezčí, jaké jsem kdy viděla. Atmosféra 19. století, která dýchá domy i lidmi, je okouzlující - a svým způsobem romantická. Byla jsem proto ráda, že mě mamka pozvala do Vídně. Ve čtvrtek ráno. Do sobotních šesti hodin ráno jsem netušila nic: ani to, že jedeme na Van Gogha, ani to, že jedeme se zájezdem učitelů jedné základky, kde učí mamčina kamarádka. Do sobotního poledne jsem netušila, že to vůbec nevyjde. :)

Do Vídně jsme přijeli kolem půl jedenácté. Fronta na Van Gogha byla děsivá. Děsivě dlouhá a lidé se v ní zcela intuitivně chovali jako zvířata. Po čtvrt hodině, kdy jsme stáli téměř na místě a čekání vypadalo tak na tři hodiny, jsem se rozhodla, že si půjdu Vídeň užít. Sbalila jsem ke svým deseti eurům ještě dvacku a po dobytí info centra a jeho map (které mi nakonec k ničemu nebyly), jsem se vydala hledat jedno z těch nejprofláklejších, nejhezčích, nejnavštěvovanějších míst: útulnou kavárničku se sacher dortem a kapučínem *_*

Tak si tak bloudím ulicemi a hledám (ne nadarmo mi rodiče říkají "pátrač" - ze zásady nic nenajdu) a óchám a áchám nad různými výlohami, až tu najednou... Cože? To neni možný. No ty jo. "Kráčející?"

Věřte nebo ne, přede mnou stál momentálně Vídní Kráčející. Na otázku, co tu děláme, jsme si odpověděli dost stejně - že jsme prostě na výletě ve Vídni. xD A protože jsme oba byli sami, rozhodli jsme se spojit naše pátrací síly dohromady. Našli jsme téměř okamžitě hezkou pizzerii, dali jsme si jako hlavní chod sacher s kapučínem a jako zákusek vynikající pizzu. Dlužno říci, že jsme tam strávili asi dvě hodiny, klevetěním o všem a o ničem a nekonečným udivováním se a smíchem nad tím, jaká je to dobrá náhoda.

Protože jsem nebyla nikdy vevnitř St. Štěpána, uvolil se Kráčející, že tam půjdeme. No paráda, co vám mám říkat. :) Taky jsme zdolali obě věžě. Nechápu, proč zrovna na tu vyšší nevede výtah. Ještě teď se mi z těch točitých schodů motá hlava ^^ Sněžilo a foukal ledový vítr a venku na věži beztak nebylo přes mlhu skoro nic vidět. Ale i tak, věže ke katedrálám prostě patří. :)

Ježto jsme spěchali na Siggyin koncert do muzea historických nástrojů, nemohli jsme se ani mrknout na radnici, kterou bych taky okoukla ráda z blízka. Stejně jsme tam přišli pozdě (a stydím se), protože jsme cestou narazili na ten báječný obchůdek "tajemných věd". No, německy nerozumím slovo, tak mě knížky moc nebraly, ale měli tam úžasnou věc: obří labyrinty vyřezané do dřevěné desky, v drážce byla vždycky kulička. Něco jako bývá na bublifucích, akorát mnohem větší. Byla jsem z toho nadšená jako malé dítě a hrála jsem si s tím dokola a dokola. Škoda, že ten pán nenašel v rychlosti cenu.

Do muzea jsme přišli s lehkým zpožděním, ale výprava, která měla přijít na koncert, ještě s větším. Takže jsme si poslechli v klidu Siggyinu renesanční skupinu (nádhera!) na zkoušce a Siggy nás rychle provedla muzeem. Bylo to nejkratší setkání nás dvou, ale i tak jsem moc ráda, že jsme se viděly. Protože je super. :) Pak přišli podnikatelé, co pro ně byl ten koncert, a tak jsme dělali, jako bychom tam vůbec nepatřili ^^ Pili jsme Kráčejícího masalu (yummy!) a okoukávali nástroje. Asi po půl hodině jsem musela odejít k autobusu, abych tedy vážně nepřišla pozdě.

Došla jsem tam asi během čtyř minut, což bylo asi pětkrát rychlejší, než jsem si myslela. Naštěstí jsem tam zastihla mamku a ty její kamarádky, tak jsme šli na punč na vánočních trzích a dostali jsme k němu i hrneček *_* Tak jsme si s mamkou říkaly, že z nich budeme mít ráno kafe. :)

Jak jsme projížděli pryč zasněženou, večerní Vídní, úplně mi tálo srdce. Neznám hezčí město, jak je plné světýlek, sněhu a vůně punče. :)

Málokdy se mi celý den líbil takhle moc. Jsem z toho nadšeně nadšená. Večer jsem se ještě dívala na Big Fish (paráda!!) a byla jsem ještě z toho víc nadšená, až jsem byla úplně přenadšená a nemohla jsem samým štěstím usnout. Jů *_*

Nepíšu ne proto, že by nebylo o čem, ale protože není chuť a čas. Zvláštní, co? :)

Zase se děje nějak moc věcí naráz a je to jako vlna, na které se člověk může nechat unášet dál a dál. Jo, je to hodně moc fajn. :)

V pátek jsem byla poprvé na tom tolik vytouženém kocertu Sto zvířat - božské, dokonalé, skvělé!
Poprvé jsem viděla policejní zásah, zle se dívající policajty s lhostejnými psy, takové dobré trojice (shodou okolností bylo policajtů opravdu víc než psů ^^), které sondují, kdo asi tak může mít u sebe trávu nebo okopírovanou vstupenku. Gosh, bylo to komické. Samozřejmě, že sebrali tak tři, čtyři lidi. Asi aby se neřeklo nebo co. Nebo možná aby pořád nechodili do Eddieho a nesbírali tam ze země ty chudáky s jehlou v ruce. *sigh*
Když se ale odporoučeli koncert začal, nabralo to těch správných rozměrů. Jojo, není nad ska, nohy pošlapané martenskami a rozlité pivo po všech kolem. A na fotbálek! :) Konečně mi to začalo jít. S Adamem jsme je tam drtili do posledního dechu ^^ A pak ostatní spolužáci šli do Eddieho pro trávu a my tam zůstali s Adamem sami, nadávali na zimu a povídali si o nesmrtelnosti chrousta.

Ano a to, že bydlím v Jihlavě, mě dožírá stále víc. Zvláštní bezmocnost. Člověka nutí trošku přemýšlet. A kupodivu ty myšlenky i někam vedou, což je úplný zvrat.

A Sapkowski je bůh!