Dívala jsem se na Tajemství nesmrtelných, které mi doporučila goosberry a napadlo mě, jak máme na všechno málo času. A že je to škoda. Vím, že to není nijak převratná myšlenka, ale je fajn si to uvědomit. Možná, že pak člověk využije lépe času, který má.

Když už jsme byli jednou u těch laponců, ráda bych se s vámi podělila o pár myšlenek, které jsem našla v knížce s názvem "The Sámi: People of the Sun and the Wind". Je to maličká knížka, kterou napsali sami laponci v rámci zachovávání živé laponské tradice. Vysvětlují v ní, kdo jsou, jak vidí život, proč nechtějí přijít o svou zemi, jak se jejich kultura vyvíjela. Je to doplněné o krátké, smyšlené příběhy, doplňující celkovou atmosféru. Přečetla jsem zatím jen kousek, ale hned v úvodu bylo pár perel, které mě zaujaly i z osobního hlediska, tedy nejen jako "to je dobrý, že to takhle oni vidí". Takže tady jsou :)

We have all lived in small villages, living on the land, as a small part of a larger society around us. The concept of people conquering nature is foreign to us. What a bizzare thought, to conquer mother earth who gives you life.

In the mythology of my people the sun is the father of the Sámi and, naturally, the earth is the mother. We are the children of their progeny. Earlier generations of a our people lived among the gods. One of them was the god of the wind, who came with cold, warm, mild or icy winds. We were also the children of the god of the wind. Without his goodwill we were lost. ... We prayed to the sun, the earth and all the gods, bowed our heads to them, and made sacrifices to them. We were the people of the sun and wind.

My father never knew what ecology was. He was simply a part of it. I know what ecology is. But I am no longer part of it.

Ve stejném "obchůdku" - bylo to vlastně teepee s ohništěm uprostřed, na kterém se hřála káva a čaj - měli i knížku o náboženství, "Drums and religion". Ale rodiče se na ni tvářili tak kysele, že se nedalo nic dělat, než ji tam nechat.

Prvně jsem chtěla napsat něco nekonečně vážného, ale nakonec jsem si uvědomila, že by to pro mě ani pro vás nemělo žádný význam. Jen si musím zpívat "Řekni, kde ty kytky jsou?" a některé věci mi připadají vzdálené a nechápu je, i když mi připadaly kdysi tak... mile blízké. Chm.

Teď ta nevážná část :) Zítra jedu do Norska, za dvě hodiny mám být na náměstí, a ještě nejsem sbalená. Moc mě to netrápí, stejně to asi akorát všechno naházím do auta a cestou budu jen krčit rameny nad zapomenutými věci, ale... No, zkrátka, asi bych k tomu už mohla přistoupit trošku konstruktivněji. Předtím si ale zajdu do tesca pro zmrzlinu do frapé xD

Jo a dočetla jsem dneska Gejšu. Včera mi kamarádi říkali, že to vlastně vůbec není podle pravdy, což mě strašně moc zklamalo. Pak už mě těch posledních 100 stránek skoro nebavilo, protože celá knížka degradovala na úplně normální milostný příběh, dost možná nešikovně zařazený do Japonska. Ale hned mi také dali jméno autorky autobiografie "Paměti gejši"; už se nemůžu dočkat, až si to přečtu! Třeba zjistím, že i ta Gejša měla co do sebe, co se týká faktů :)

Neskutečné. Šla jsem s dobrou vůlí o půl jedné spát a teď (ve dvě ráno) jsem se odhodlala znovu vstát, protože převalování v posteli fakt nikam nevedlo. Víte, jak se tomu říká? Přeodpočatost! (Tohle slovo jsem sem chtěla tolik napsat, že jsem kvůli tomu i vstala xD)

Stihla jsem vymyslet přesně, jaký napíšu zítra/dneska mail Araxe, jak si koupím višňové Djarumky před pub mootem a půjdu si jednu vykouřit do parku, jak vysvětlím mamince, proč se z Prahy vrátím pravděpodobně až v neděli (bez použití slov "pohan" a rituál") atd. No a pak jsem vstala.

Chci se s vámi tedy v prvé řadě podělit o mé poznatky o temnotě. Nepřekvapivě jsem se jí vždycky bála a viděla v ní strašlivě moc děsivých věcí. Nejmíň polovina z těch věcí zní strašně absurdně a směšně (jejich seznam bude pokračovat níže), ale strach jsem z nich měla vždycky dostatečný.

Sice jsem z Mystérií Temné Luny nepřečetla o moc více, než 79 stran (jsem na osmdesáti xD), ale už se to začíná projevovat v praxi. Nuže, následuje výčet toho, co vídám v temnotě, co to asi tak může být atd.

( Co vídá mrtvolka v temnotě? )

V druhé řadě se s vámi chci podělit o to, že konečně, po dlouhé době, píšu něco jako povídku. Je to tedy zase spíš improvizovaný zápis jedné věci z mého života. Myslím, že to obsahově může být zajímavé pro každého: nejsou to slátaniny o lásce a depresích. Je to o jedné věci, o které bych se vůbec neměla slovem zmiňovat. Proto v povídce budu mlžit a mlžit a mlžit (teda aspoń doufám). Už jsem si vymyslela i několik vedlejších dějů a určitě se jeden z nich stane hlavnějším, než ten, který jsem skutečně zažila.

Nechce se mi ještě končit. Stejně neusnu. A tu knížku číst nechci xD Na BBC nic nedávají, ne HBO taky ne. Jeee, asi budu surfovat na netu a budu číst staré povídky :)))

Tak a teď upřímně: je někdo, kdo to CELÉ přečetl?

P.S. Stejně se budu divit, až tu přistane nějaký ufoun.

Pane Bože, zachraňte mě!! Jsem z toho úplně hotová. A to jsem teprve dva dny doma a čekají mě další tři. Tak jsem se u vaření večeře nudila, že jsem u toho kreslila vařečkou ležaté osmičky ve vzduchu a opakovala jako mantru: "Já se nudím, já se nudím, já se nudím..." Ale jinak být doma není psycho ani trošičku.

Dobře, to že se nudím, není nejhorší: nejhorší jsou ty důsledky. Co tak asi mrtvolka dělá, když se nudí? Začne být sentimentální. Takže jsem začala prvně číst tak staré věci, že bych o nich už vůbec neměla vědět, vzpomínat na "staré dobré časy" (což je spojené s tím, že si přestávám uvědomovat, že "tyhle časy" jsou v něčem mnohem lepší), konfrontovat se se svou minulostí, konfrontovat se se svou budoucností, konfrontovat se se svou mrtvolností a v neposlední řadě se užírat myšlenkami typu Co budu dělat zítra? V kolik budu vstávat? V kolik půjdu spát?

Ne, mně tohle prostě nedělá dobře.
Knížka se mi číst nechce. 79 stránek za tři dny je neskutečně demoralizující číslo. Demoralizující víc než škola! Nemluvím z toho sice víc sprostě, ale jsem z toho zase víc líná.
Jsem líná se dívat na filmy, jsem líná chatovat.
Končím u fiktivních monologů a dialogů a potřebuju to někam NAPSAT, někomu skutečnému ŘÍCT. Chrlím svým fiktivním posluchačům miliony slov a balastu. Říkám jim o všech svých myšlenkách. Někdy se v tom sama ztratím. Píšu nesmyslné básničky, které hned nakonec smažu.

Ne, ta nemoc mi prostě nedělá dobře.
Sentiment a naivita jsou dvě nejnebezpečnější věci, jaké jsem kdy poznala. A zrovna teď na mě zběsile útočí. Během chvíle si začnu myslet, že všichni lidé na světě jsou v podstatě dobří a že je všechno strašlivě krásné. Ne, moment - já už si to skoro myslím!

Oh Gods.

P. S. Tohle i právě poslal kamarád. Fakt dobrý :D http://img115.imageshack.us/img115/9781/xtinanityri3.jpg

P. P. S. Dobře, není to tak strašý. Jen mám kolem sebe tuny a tuny slov a potřebuju je nějak uplatnit ^^ Omlouvám se. Asi jsem to měla napsat na začátek, abyste to nemuseli číst, co?

Začala jsem číst jednu totálně psychadelickou knížku, která se jmenuje Mystéria Temné Luny. Nikdy jsem tuhle stránku všech mytologií nějak nechápala, nebyla schopná pochopit, tak jsem si řekla, že si rozšířím obzory. A rozšiřování obzorů je někdy opravdu psycho xD Je to umocněné tím, že jsem už zase nemocná (no, spíš unavená, než nemocná, ale každopádně mám prý zůstat týden doma), a tak mám spoustu času na přemýšlení k dobru. No jupí :D

Každopádně, jsou tam velmi zajímavé věci a čím déle to čtu, tím více to "temno" nějak chápu. Kniha dost silně zdůrazňuje aspekty stařeny, té temné části Bohyně, která nosí smrt, a vysvětluje, proč není třeba se jich bát, ale proč je třeba mít je v úctě a nepotlačovat je. Někdy je s tím věčným zdůrazňováním až otravná (řekla bych, že je zbytečné opakovat neustále dokola, jaké aspekty Temná Bohyně má, když už tuto informaci čtenář dostal a to NĚKOLIKRÁT).

Jen nechápu, milý deníčku, jak je možné, že za tři dny četby jsem na stránce 79 :D

Nová věc je vlastně jedna - tatínek si už zase koupil nové auto, naštěstí normální a líbí se mi. Takže už je z něj zase chudý důchodce.

Myšlenka dne - "svět se mění a my s ním". Je to děsivě odrbaná fráze, ale úplně to vystihuje. Změna je imho úplným základem života. Když se věc nemění, stagnuje, zatuhne, odpadá. Zajímavé a zábavné jsou jen věci živoucí, tedy neustále se měnící. Když něco máte nějak naplánované a ono se to do puntíku splní, je jasné, že je něco špatně. Ale jestliže máte něco naplánované a ono je to nakonec úplně jinak, je to naprosto v pořádku. Takže takový byl můj dnešní den - plný změn :))) Nádhera! Byla jsemúplně ve svém živlu.
Mohla bych sice dnešní den zhodnotit jako neúspěšný, protože jsem zdaleka neudělala to, co jsem chtěla, ale na druhou stranu byl... prostě živý :))

Jinak zase pracuju na SOČce a nemám čas na nic jiného xD

A nakonec - děkuji za všechny vaše komentáře. Mám je pořád stejně ráda, i když už není tolik času na ně odpovídat :))

Poprvé v životě jsem se rozhodla, co chci víc. Zásadním faktorem nebylo to, že bych jednu věc ze tří chtěla opravdu nejvíc. Rozhodla jsem se prostě proto, abych jednou směřovala své kroky někam na základě svého rozhodnutí a ne podle náhody. Čím více přemýšlím nad svým rozhodnutím, tím více mi připadá smysluplné. Třeba to je prostě jen ta změna, kterou dával už tak dlouho tušit ten podivně zlověstný vítr v korunách stromů.

Jsem mrtvá. Totálně. V úterý večer, kdy mě šíleně bolela hlava, mi přišel mail se sedmdesáti stránkovým dokumentem, který jsem měla do dnešního večera beta-readovat. Bylo to typografické, formátové svinstvo. Žádná bibliografie, i když se jednalo o odborné posouzení. Všechno to evidentně bylo postahované z internetu. Gosh! Zvládla jsem to s vypětím všech sil, ale kupodivu mi to ani nedává dobrý pocit, protože jsem úplně groggy a hlavu mám totálně vymytou.

Co hůř, čekala mě (a stále ještě čeká) další práce na SOČce. Dvě hodiny opravování tentokrát mých vlastních šíleností. Úplně lituju ty lidi, kteří to po mně četli. Je na tom prostě vidět, že nejsem schopná psát odborné práce - ne tak, jak bych chtěla. Což je docela logické, když je tohle moje první :))) Házela jsem tam nevysvětlené termíny, plácala jedno přes druhé a celkově to můselo působit neskutečně neuspořádaně. Úplně se za sebe stydím.

Jo, a taky jsem dneska místo školy byla v Brně. To bylo dobrý. Až na to, ž jsem musela vstávat hrozně brzo. Přečetla jsem kus knihy, kteoru mi půjčila na začátku prosince teta a ke které jsem se ještě nestihla pořádně dostat přes všechny Dekamerony a Známosti. Taky jsme s tátou byli v něčem, kde měli spoustu mikroskopů podobných AFM a já to opravdu, skutečně, úplně pochopila! Vlastně je to hrozně primitivní způsob. Prostě se jen postupně snímají všechny body ve třech osách (šířka, délka, výška) a tím vzniká ten 3D obrázek. Žádné složitosti. Prostě jsem jen měla v hlavě utkvělou představu soustavy čoček, která se ukázala být úplně mimo xD Že mi to trvalo!

Neměla jsem čas přemýšlet. Teď mě bolí záda ze sezení u počítače a derou se ke mně myšlenky, které suverénně odráží ta stěna, kterou přede mne postavil můj momentálně nepoužitelný mozek.

Dobrou noc :*

Je život jen o výběru?

Mají to rostliny pak jednodušší život, když nemají ve výběrech možnost "vzdát to"?

Myslela jsem, že se budu nudit a budu sem psát stejné hlouposti, které nikoho nezajímají, jako vždycky. Připadám si snad podivně nebo nevím jak. Dočetla jsem Nebezpečné známosti a poslední, co mi zbylo v té obrovsky nafouklé bublině času jsou nebezpečné myšlenky.

Jednou za čas prostě druh těchto myšlenek přijde. A přijde vždycky v tu nejvhodnější chvíli, aby mi podlomilo mé donekonečna se opakující tendence být někým, s někým, někde a s něčím. Obrní mě krásnou lhostejností vůči všemu, co mi bylo donedávna drahé, a říká, možná spíš křičí (ale tak potichu), že jsou tu i jiné krásy. Odvádí mě pryč a ukazuje mi mnoho lidí, kterým bych tak ráda věnovala svou lásku, třebaže sesterskou, svůj čas a možná i část svého životního prostoru. Ukazuje mi mnoho snů, na které jsem málem zapomněla nebo na které jsem ještě nestihla pomyslet.

Toto jsou ty nejnebezpečnější myšlenky, protože vždycky přijdou ve chvíli, kdy jsem vskutku jen ten nejmenší kousíček od naplnění svých snů (i když jsou třeba jen dílčí). Vždycky mi ukážou a vysvětlí, že tady jít dál už nemá smysl. A také mi ukážou, kam chci jít teď.

Jen jsem na vážkách, jestli mám skutečně uposlechnou tyto myšlenky a zbavit se vší té minulosti, aby se zase mohla jednou vrátit, nebo jestli mám jít i při sebezapření dál a pokračovat v cestě, na kterou jsem vykročila.

A taky by mě zajímalo, jestli tenhle článek prostě není další hloupostí, která nikoho nezajímá.

Všechno mě bolí a asi mám chřipku, ale snažím se nezabývat tím, co mi je a co mi není, natož pak nějakým chozením k doktorce... Brrr, ani omylem! Zase by mi jen sebrala litry krve a pak zjistila, že mi vlastně nic není. Ó, jaké překvapení, když padesát procent všech mých posledních nemocí jsou "jen" psychosomatické záležitosti. Anebo rovnou všechny?

Měla jsem celý den na přemýšlení, neboť jsem i jakékoliv úvahy o chození do školy vzdala dřív, než jsem se plně probudila. A nevymyslela jsem kupodivu nic kloudného. Dočetla jsem Hamleta a přečetla půlku Amerických bohů. Chvíli jsem psala SOČku a docela mě to bavilo. Dlouho, dlouho jsem přemýšlela. Prošla si pár psychotických, lehce šílených stavů. Povídala si s bráškou a kupodivu mu nabízela cookies, na které jsem měla chuť, a dokonce jsem se s ním podělila o půlku čokolády, na kterou jsem měla ještě větší chuť - to se u mě moc často nestává. A on se mě pak zeptal, jestli nechci uvařit nějaký čaj; to se taky moc často nestává. Malinkou chvíli jsem si povídala s Telcharem a ještě menší chvíli s mamkou.

Když to tak píšu, uvědomuju si, jak je můj život izolovaný. Jsem za to ráda? A není divné ptát se samy sebe na takovéto věci?

Opravdu, připadám si čím dál tím víc šílená (tyto pocity ale zase střídají ty, které říkají, že jsem vlastně úplně, úplně normální).

A přišel mi poštou podezřelý dopis s krásnou obálkou, ze kterého se cosi podezřele sypalo (což byla vlastně vynikající vietnamský čaj od Smrtky).

Chvíli jsem přemýšlela nad sebou a nad Samy. Pak nad životem, nad smrtí (poprvé v životě jsem cítila, že se smrti bojím). Ze žádné myšlenky jsem nevytvořila žádný závěr. Chodila jsem bytem bez záměru. Připadalo mi to šílené, ale na druhou stranu to mělo víc smyslu než všechny záměrné činy. Naplnilo to můj život mnohem více, než racionální myšlenky se závěry "tohle nikam nevede".

Hm. Znáte film Důkaz? Byl lehce utopický, ale opravdu hezký. Doporučuju. Dávají ho teď na HBO (ne přímo teď, ale jako touhle dobou).

Prý máme 98% DNA společeného s něčím, ale nebylo napsáno, s čím. Buďto s opicemi nebo s našimi dávnými předky. Každopádně, ať už to bylo cokoliv, je docela zvláštní, že si všichni lidé myslí, že jsou něco zvláštního, výjmečného, vybočujícího z evoluční řady. A možná prostě jsme jediní, kteří v těch 2% dostali schopnost myslet si, že takoví skutečně jsme.

Kámen.

Ufff, jsem utahaná. Dneska při konzultaci jedné části SOČky musel vysokoškolský učitel fyziky nahlédnout asi do šesti skript z ČVUT, fakulty strojní, aby si ujasnil, o co tam teda vlastně jde. OMFG. Co to proboha dělám za šílenost???

Cestou domů jsem pak hodně přemýšlela nad tím, že člověk - pokud chce něco dělat opravdu pořádně - musí obětovat svému zájmu tak strašně moc... A může si vlastně vybrat jen rodinu, nebo vědu, nebo třeba peníze, co já vím, co koho zajímá nejvíc. Každá z těchto položek má určitě něco do sebe, ale proč je nelze mít všechny? To se nemůže život jednou přizpůsobit mně?!