A chtělo se mi vykřičet do té duše: "Haló, mohl by mi někdo říct, kde jsou tu city?!"

Taky si někdy připadáte bezradní, když se snažíte vydolovat jeden úsměv a jednou se vám to povede a pak pětkrát ne? Připadá mi pak, že člověk je bezmocný, i když rozhodně není. Velmi demotivující. Ještě více odrazující od vší té dříny je, když se snažíte najít v druhých city, o kterých prostě "víte", že tam jsou. A nemůžete je najít - sem tam kousek, ale nikdy ne celé.

Kráčím pouští, nade mne není
Když usměji se - usměje se zapomnění
Trny růží bodají mne do prstů
Když sbírám květy pro svou mrtvou nevěstu
Ani já, ani ty nevíme, kdo asi jsem
Jen někdy jsem k tobě větrem zanesen

Panebože, jak dlouho jsem tu písničku neslyšela? Jak dlouho jsem neměla ten krásný, lehký pocit? Najednou si stáhnu soundtrack k American Beauty - prostě jen tak, ani jsem ten film neviděla - a je tam! Pořád stejně krásná.

Thomas Newman - Any Other Name

Řešíte taky někdy, jestli je lepší se omluvit za to, že jste někomu způsobili bolest, nebo je to lepší nechat být, nepřipomínat to? Já teď strašně často. Asi přece jenom chci být zodpovědná aspoň trošičku... :))

Děs a běs! Od rána do večera pryč z domu. Přestává mě bavit být neustále mrtvá a chtít od probuzení jen jediné: postel. Jako by toho bylo málo, neustále mě popadávají záchvaty smíchu, když si vzpomenu, co jsme dělali a říkali v sobotu :D To je zase fajn, ale lidi se dívají divně na člověka, který jde sám po ulici a najednou se začne smát. Ehm :)) Ne, spíš to nebude pubertou.

Další věcí je to, že mě nebaví být "jakože zodpovědná". Vůbec nechápu, proč to po mně někdo chce. Dobře, chápu, ale nechce se mi! Štve mě, jak by mě pořád někdo měnil k obrazu svému. Ať si změní člověk k obrazu svému mění sám sebe. *sigh* No jo, asi před tři čtvrtě rokem mi jeden člověk řekl "jsem, jaký jsem, s tím nic nenadělám" a mě tím strašně vytočil. Tuhle větu teď používám čím dál častěji. S tím rozdílem, že vím, že se s tím dá leccos udělat: ale já nechci. Jsem ráda za to, jaká jsem kdesi uvnitř, jaká skutečně jsem.

Taky jsem se stala naprosto závislou na OST Into The Wild. Vždycky jsem milovala ten film, soundtrack i věci, které jsem měla s nimi spojené, ale teď se mi úplně dostal do hlavy. Od nedělního rána ho z ní nemůžu dostat. Úplně strašně skvěle reflektuje to, co mám zrovna unitř sebe: strach, nejistotu, vzrušení, radost, únavu a obrovskou chuť žít.

A taky to sladké, nikdy nekončící zmatení. Jenomže najednou jsem tak nepřirozeně rozumná, že ten zmatek nechávám v sobě a nešířím ho dál. Asi protože jsem už přišla na to, že to není vůbec k ničemu dobré.

Goodbye my lover... Asi půjdu spát. Nebo půjdu dostěhovat ty věci, které jsem začala stěhovat. (Konečně to tu začíná vypadat jako u lidí.)

P.S. Proč chci miliony věcí naráz a nejde to?

Je podzim! Dneska ráno byla strašně lezavá zima, která se prodírala vrstvami oblečení až na kůži, a ještě do toho pršelo malými kapkami. Všechno bylo zahalené do šedé nálady, včetně lidí. A tak se mi úplně potvrdila ta teorie, že když máte koho takhle ráno obejmout a dát mu pusu, hned se to snáší mnohem líp. To pak umí být i podzim hřejivý jako oheň v krbu a šálek horkého čaje v dlaních.
První dvě vyučovací hodiny jsem stála opřená o stůl v laboratořích a dívala se z okna ven na všechny ty lidi proudící unaveně po chodníku sem a tam, krčíce se pod deštníky a kapucami jako skřítci z úplně jiného, podzemního světa. Všichni se tvářili neprůhledně, bezduše; jako by všechen jejich život byl ukrytý bezpečně uvnitř nich samotných proti chladu a dešti. Jedinou barvou bylo pár červených (ale zato nádherně, sytě červených) kytiček u nás před školou. Stromy zůstávají pořád zelené, jako by čekaly, jestli se ještě nevrátí slunce. Ten typicky podzimní, mlhavý pocit melancholie, (ne)samoty, ale i spokojenosti zase jednou slétl na mé srdce a je mi (snad nejen díky tomu) tak nějak krásně.
Konec léta přichází a už bude jen zima a déšť a spadané listí a spadaný sníh. Kdo ví proč, letos se toho nebojím.
Pak to ohromné všechno začne znovu a to ve mně vzbuzuje velikou radost.

Nedávno mi jeden člověk řekl, že jsem "snad už dost dospělá na to, abych na ostatní nefiltrovala svoje shity a vyřešila si je v sobě." Tak jsem se nad tím hluboce zamýšlela, až jsem si dozamýšlela, že moje okolí musí značně iritovat, jak na něj pořád přenáším nějaké své problémy a malichernosti. Tak jsem se tedy alespoň pokusila tyhle svoje záležitosti uzavřít hezky do sebe a s různými obměnami si to ponechat v sobě. Berte prosím toto jako vstupní informaci, něco, s čím žijete, filosofickou tezi do azčátku.

Dneska jsem celá přišla ze školy domů a všude tam viselo smutno a prázdno ve vzduchu. Navíc na internetu na mě ze všech koutů bafal ten Noiřin zázrak, který mě rozesmutňoval ještě mnohem víc, protože se mě to nějak tak niterně dotýká. Vůbec se mi nechtělo zpátky na ještě jednu dvouhodinovku, to co nazvala naše veleprestižní škola nepovinnou hodinou psychologie. Nakonec jsem se nějak proti své vůli zvedla - asi intuice nebo co.

Bylo nás tam dohromady sedm plus Ivana, taková mladší slečna, která naši skupinu "vedla". Představila se nám a pak se mlčelo. Napadlo mě, že se jí zeptám jako co to má být, ale pak sem si řekla, že by to nemusela brát úplně pozitivně :) Nějak jsme se tomu všichni začali smát, až jsme se pomalu rozpovídali. O škole, o knížkách, o hudbě a o koncertech. A NAJEDNOU jsme se bavili o rodinách, jak to kde chodí a koho co štve, komu se co líbí. Mluvili jsme o strašně soukromých věcech, s jakými bychom "neotravovali" kde koho. Taky padlo pár slov o třídních kolektivech a hodina a půl byly pryč, prostě ty tam.

Do toho zasáhla Ivana jen prákrát. Spíš hovor tak plynul a někdy bylo pět mluvících lidí prostě moc :) Úplně nás všechny fascinovalo, jak se sedm v podstatě cizích lidí otevřelo sobě navzájem během takové chvilky.

Při závěrečném zhodnocení jsme všichni říkali, jak je to hezký pocit důvěry. Když se mi to pak rozleželo cestou domů v hlavě, uvědomila jsem si, že je strašně moc důležité mít tenhle pocit a jak je strašně sužující, když v šestnácti/sedmnácti nemáte komu říct o tom, co se ve vás děje. Ne proto, že to skutečně nemůžete nikomu říct, ale proto, že nemáte ten pocit důvěry, pocit, že když vás něco "srazí na kolena", nebudete mít za kým jít.

Taky mi došlo, jak nesmyslné je držet tyhle věci v sobě. Možná s tím mnozí z vás nebudou souhlasit, ale mně to tak připadá. Je nesmyslné nechávat zavřené v sobě to, co člověka děsí, trápí nebo těší jako malé dítě. A když má člověk někoho, i kdyby to měla být skupina pár lidí, se kterými se vidí každý čtvrtek odpoledne, komu to všechno může říct, je to prostě strašně milý pocit. Vůbec moct někomu důvěřovat. Asi to budu dělat častěji :)

Bráška je machr! Stroje - 3. Technologie - 2. Angličtina - 1. Čeština - 1!!! :D Wow, nestačila jsem zírat! A tu trojku má jen proto, že jeden porotce ho nesnáší za to, jak nic celé čtyři roky nedělal :D Fíha, jsem na něj nejvíc hrdá :) Moc mu přeju, aby se dostal ještě na tu vejšku :) Po takovém výkonu věřím, že na to má.

Btw, stává se vám taky někdy, že jste vystresovaní a nemáte potuchy proč? :D

Omg, to byl včera ale divný večer... Byla jsem celý den v Brně, vypila přinejmenším litr kafe a zkazila několik vzorků, které jsem dva dny připravovala. Nic z toho nevezlo, vůbec nic! Takže se k upracovanosti a překofeinovanosti přidal ještě stres.

A na tenhle stav jsem šla s kamarádem do čajky. Byl to ten nejdivnější rozhovor poslední doby. Vůbec to nechápu. Prostě nechápu, jak jsem se mohla bavit s tak normálním člověkem o tom, jak žijeme. Nebyly to žádné hluboké filosofické úvahy, prostě jsme jeden do druhéhošili tak dlouho, dokud nám zbývaly síly, a přitom to bylo pořád ještě přátelské popovídání.

Řekl přitom jednu strašně pravdivou věc, kterou jsem nikdy nedokázala forulovat: "Ty máš prostě nějaký přísný zásady, podle kterejch se řídíš, a nechápeš, když to tak ostatní nedělají." A nakonec taky ještě řekl tohle při loučení: "Seš divná."

Teď se cítím úplně divně. Asi je to tím, že jsem vstala do slunečného rána. Cítím se tak čistě, ale ne prázdně. Svět je světlý a má stíny. A včerejší rozhovor je mnohem víc pravdivý než spousta dalších věcí, které se včera staly.

Btw, po tom rozloučení jsme si ještě asi hodinu psali smsky, které byly chaotické a šílené a přitažené za vlasy. Ten rozhovor úplně zboural přehradu, která v sobě držela všechnu upřímnost, a tak jsme chrlili jeden po druhém další a další stopy upřímnosti...

Co je nejdivnější - vůbec nic z toho mi to nepřipadá špatně.

Jsem nemocná, vlastně proto jsem mohla dočíst tu knížku a napsat tak obsáhlý příspěvek :) Mám rýmu, kašel a cítím se jako mimozemšťan. Včera mi tolik lidí řeklo, že vypadám hrozně, až jsem se rozhodla dneska dokonce nejet do Brna, kamžto jsem se opravdu těšila. No nic, vynahradím si to zítra :)

Vzhledem k tomu, že přijelo rodičenstvo, všechen klid končí. Nesmím znovu používat icq na všech počítačích, které mi nepatří (takže úplně na všech´- ale co oko nevidí, to srdce nebolí), musím uklízet, i když se mi nechce, a musím vypadat, jako by mě zajímala politická scéna u mamky v práci. No nevadí, jsem ráda, že tu aspoň nejsem sama.

Btw, jak se nudím, našla jsem si zase nový layout. Ťapiček bylo dost a tenhle je koneckonců taky nádherný :) Jmenuje se sice "It's gonna be love", ale to ničemu nebrání, žeano. A ten header mi připadá úplně kouzelný :)

Jů a teď věnku krásně prší! Krásně se sleduje déšť z vyhřáté postýlky :))) Miluju, jak ten déšť bubnuje do okoen. Je to ten nejvíc duši hladící zvuk na světě. Aspoň si to teda teďzrovna myslím :))

Christmas is coming...

Znáte tu písničku? Já ji moc nemám ráda, protože ji znám z hodin angličtiny, ale jinak by mi asi připadala opravdu hezká. Ačkoliv jsem letos byla opravdu Vánocemi nadšená (bez ironie), jsem teď trošku... ehm... mimo? Přemýšlím nad svým bráškou a mám chuť namalovat obrázky, které by nás dva vystihovaly. Na jednom bych byla já, jak stojím a za mými zády bráška, shrbený a temný. Na tom druhém by byl můj bráška, který se usmívá a tváří se zkrátka jako ideál všech lidí světa, zatímco já bych se choulila skrčená za jeho zády, objímajíc svá kolena a temně vyzařujíc své přání, aby mě někdo objal.

Totiž, četla jsem "Patříš k nám!", což je kniha vpodstatě pojednávající o rodinných konstelacích. A tak jsem přemýšlela a přemýšlela a prožívala a děsila se (a po každém zděšení dříve či později ve většině případů přišlo také něco obrovsky moc uvolňujícího). Jsem v náladě, kdy nemám až takový sklon být šťastná nebo nešťastná - spíš žiju mpocitem, který je do jisté významné míry nepopsatelný. Trošku melancholický, trošku uvolněný, trošku smířený se vším a tím i dost poddajný.

Chtěla bych napsat o mnoha věcech, sem nebo do svého deníčku, ale slova mi čím dál více proklouzávají mezi prsty. Je to pocit ztracení versus pocit naleznutí. A přitom se ani neztrácím, ani nic nenacházím. No prostě chaos :)))

P.S. Velká Blogová Revoluce (dále jen VBR) mě začíná děsit. Od stížností na obsah blogů se zachází k designu a bloggerům samotným. Takže z VBR nakonec nevzniká nic, než prostá fraška, která už tu byla mnohokrát. Škoda, mohlo to být zajímavé, nebo spíše "zajímavější" ^_^