We went with Jacob to Jihlava this weekend and it was sooo weird! We were supposed to attend some birthday party of my dad's friend so that father would meet Jacob and I would meet my father's new... girl-friend, let's say. It sucked completely. I, Jacob, and my bro' were just drinking all night 'cause there was nothing else to do. The people there would have suited for a perfect description of a punk song - hypocrites who had already stopped living their lives and now were judging everybody everytime. Or normal adults who went there just to get drunk.

So basically we were the little stupidos sitting on the floor next to the bar desk. Cool. But after all it wasn't so bad since we were talking really drunk about stuff I couldn't have imagined I would ever talked with my brother about. Not that I would really remember exactly what it was about xD Still, that was fine. I'd say I love my bro', he's sweet.

The only thing my father said about Jacob was that he had a bad influence on me. Huh, how original! He was behaving strange, ignoring Jacob utterly. And in addition, he was playing his embarassing role of a 'big rocker' which was kind of uncomfortable for everyone there. Sheeesh. He isn't really easy person to get along with no matter how hard you try.

His 'girl-friend' didn't make any impression on me.

We were staying the night at my parent's. I was so shit-faced that I couldn't talk with them really after coming there. So I went to bed and guys stayed with them god-know how long chatting and half-sleeping. I can imagine it was really funny. It was also basically the first time Jacob met my step-father and he was enthusiastic about him which pleased me a lot.

This morning was difficult as usually with strange hang over. So I was trying to sobber up, feeling like being from an outer world. You know, normally strange hang-over morning. It was still a bit depressed as my brain is still not get used to drinking terrible amounts of alcohol without my usual intake of antidepressants. (Which I btw stopped taking completely.)

Going back to Prague was in sign of thinking about my family, fighting hangover and contemplating about my relationships which I tend to fuck up everytime. Drinking redbull and feeling like smoking a cigarette.

Being back home, I realized again how grateful I was for moving to Prague, being with somebody who can respect me and attending school I want to study at least for a bit.

And I WILL fight the depression completely! But god, it's not so easy. But still possible, hopefully. :)

Mrtvola world-end v tom pravém slova smyslu podruhé? Proč ne! :) Takhle nějak jsem uvažovala o Mezi světech, když jsem se přihlašovala. V létě mi to připadalo jako prostě další víkend, kdy "bude sranda". Oj? Oj!

Byla to prostě síla. Přijela jsem tam v pátek s šílenou migrénou, překofeinovaností a vyhladovělostí, takže jsem obdivovala odvahu všech, kteří se mi přiblížili více jak na jeden metr. Ale rychle jsem se dojedla a zibalginovala, takže jsem se mohla plně ponořit do té sladké atmosféry Samhainu. Samhainu se vším všudy. Stejně jako na minulých Mezi světech, i letos ta atmosféra sahala do morku kostí a nabíjela člověka tou podivnou energií. Slovy nepopsatelné.

Mám pocit, že jsem si to pořádně nestihla užít a prožít. Většinu času jsem byla buďto nečím sejmutá (smrtí a láskou a podobnými radostmi) nebo jsem byla vynervovaná z textu, který jsem neuměla, k rituálu, který měl proběhnout v sobotu večer. Musím říct, že všechny ty starosti byly k něčemu ale dobré. Rituál, který byl právě takovým propojením smrti a života a lásky a zmateného štěstí i smutku, mě zasáhl velmi hluboko. Nevím, jak ostatní, ale mě moc. V jednu chvíli mi šel mráz po zádech, až jsem cítila jeho ledové prsty. Doufám, že přinese štěstí, hlavně to štěstí :) A sílu překonat těžké chvíle.

Jsem moc ráda, že jsem potkala ty staré známé jako Cornyho, Tygrůvku, Broze nebo Strážce. Taky že jsem se seznámila s novými lidmi. Ačkoliv atmosféra nebyla tak přátelská jako loni (anebo jsem ji prostě jen nenašla), byla nějakým způsobem dojemnější a hlubší.

Závěrem bych zhodnotila letošní ročník jako velmi hluboký a silný. Možná, že to není zcela relevantní pocit, ale chtěla bych si ho zachovat alespoň zcela sobecky pro sebe, pokud jiným nic nedá. Protože mě dal hodně a věřím, že ještě hodně bude dávat.

Když jsem včera přijela domů, sedla jsem si ke stolu a jen kreslila mandalu. Asi hodinu. Pak jsem ji spálila. Je zvláštní ničit vědomě něco, co máte rádi. Je to smutné, ale na druhou stranu velmi poučné. Ano, konec je velmi poučný. Stejně tak poučný byl nekonečně reálný a ještě nekonečněji dlouhý sen, ve kterém se mi snad celou noc zdálo o tom, jak táta umřel.

Tak jsem se nějak probrala z té své schízy a můžu normálně. (Dobře, neprobrala. Ale ten článek pomohl nejen v tom, že jsem se uklidnila.)

Chtěla jsem se hlavně zmínit o jednom z nejhezčích víkendů dosud. Strávila jsem ho napůl v Praze (s Codym, Araxou a Josephine a taky s harfou Gwen) a napůl v Liberci s obrovskou spoustou pohanů. :)
Zpočátku to pravda bylo poněkud chaotické: jela jsem o den dříve, absolutně nepřipravená, sbalená jen na půl a taky živoucí/mrtvoucí jen napůl. Večer, možná spíš v noci jsem se trošku uklidnila hraním na harfu a taky posloucháním ostatních, jak hrají. Víno a vodnice taky udělaly své - až jsem se divila, že jsem přežila do jedné ráno vzhůru.
Sobota začala asi jako skončil pátek: ospale a nijak. Snažila jsem se uklidit ten mess, co po nás zbyl, ale obávám se, že jsem nebyla moc úspěšná. Pak jsem málem nestihla autobus do Liberce (ono spěchat s harfou na hřbetu není největší odvaz) a na předrituálové schůzce jsem měla pocit, že to vůbec nestíhám psychicky.
Světe div se, i mrtvola jako já se dokázala probrat po rychlé sprše a nejvtipnějším šoku u Jožky doma, když si nás jeho tatínek vyfotil pro památku :D (Podle výrazu Jožky v tu chvíli a krátce poté bych řekla, že to nebyl úplně standartní postup.)

( A jaký byl rituál? )

Neděle začala obědem. Následovala menší dvouhodinová procházka lesem kolem Liberce, která měla být vlastně procházkou po městě a hlavně po té ulici, kde každý dům vypadá jako malý zámek. Musím říct, že mě ale vůbec nemrzí, že jsme se zatoulali úplně jinde. Ještě teďka, den po návratu domů, cítím ten čerstvý, chladný vzduch v plicích a vůni odcházejícího podzimu v Jizerkách. Je to nádhera :)

Kvůli procházce jsme opět málem nestihli autobus. Loučení mi připadá pokaždé nějak těžší (haha, jsem fakt zvědavá na tu chvíli, kde jednou prostě neodjedu O:D). Gwen přežila naštěstí všechny cesty autobusem, ač byla po příjezdu dost rozladěná. Není divu, taky bych byla rozladěná, muset být zavřena o jednom víkendu pět hodin v zavazadlovém prostoru.

Jen co se pokusím napsat pár řádků, slova mizí. Vůbec nedokážu (zatím) nic napsat o Broomstick Rallye, další z těch akcí, na kterou jsem se chtěla už nejvíc dlouho podívat. Moc se mi tam líbilo, i když některé chvíle byly na zemření. Vždycky jde asi nejvíc o ten kolektiv, který byl opravdu vynikající, ač se skládal průměrně z o třicet let starších lidí, než jsem já :D A zbytek věcí, co bych o tom teď chtěla říct, jsou vlastně v nadpisu :)

A víte, co bylo hrozný? Jít dneska na sedmou do školy a vědět, že se vrátím nejdřív o deset hodin později domů. Stejně ještě doma nejsem, ale vlastně mi to nevadí. Tam bych se musela akorát učit. Jsem teď v práci a chci si za chvíli udělat přípravu na zítřejší lekce. Asi učit nebude žádná legrace, hm hm.

Dnešní ráno bylo tak hezky, normálně haluzoidní, propojené s neméně haluzoidní hudbou Dead Can Dance, která ve mně vzbudila obrovsky zvláštní pocit. Takový tajemný, zimní... Trvalo mi dlouho, než jsem si vzpomněla, že v tom pocitu je vůně sladkého tabáku z vodnice. Ten zimní pocit byl strašlivě propojený s první BOSSem a tím, co se dělo po něm. Myslím tím ty sny a některé věci, které se děly ve mně. Uvědomila jsem si, že si nejsem jistá, jestli to, co se dělo ve mně, jsem byla víc já nebo někdo jiný. Někdo konkrétní, fyzicky existující jiný. Napadla mě věta, které jsem se musela smát. Despite all your effort, I'm still alive. I'm also wondering how it's possible. Vím, že nezainteresovanému člověku to nemůže připadat vtipné, ale mně to připadá minimálně absurdní :))

Včera večer jsme (že tak skáču k jinému tématu) šly se Smrtkou do čajovny a úplnou náhodou narazily na mé bývalé spolužáky. Přisedly jsme si k nim a postupně přibývali i další lidé. Bylo to úplně luxusní :) Teď se u mě hřeje výběr filmů od jednoho z těch spolužáků a už se těším, až začneme zase všichni chodit do kina a tak. :)

Dneska jsem šla stejnou cestou domů, jako jsme šli včera všichni z čajky, a na tom stejném místě, co včera, jsem si zapálila višňovou djarumku. Jen tři z deseti zmizelých jsem zatím vykouřila já, což je velmi příznivá bilance. Méně příznivá je ta, která se objevila na mém účtu. Neměla jsem si na ten pin vpzomínat :/ Z pěti tisíc mám už jen pět stovek a i ty se bleskovou rychlostí tenčí. Aspoň jsem za ty peníze udělala někomu radost. A bráška pak udělal radost mně. :)
"Ségra miluju tě :-) Tak porno si stáhnu sám :-) No na warzone je spousty filmu. Stáhni mi četníky a přátelé sérii 8 prosím tě" :))) Je to zlatíčko, fakt jo :D Bude mi chybět.

Včera byl hodně dobrý den... :) Vstávala jsem už v sedm ráno, abych jela s rodiči do Brna. Oni jeli do práce a já měla slíbeno, že se pak půjdeme podívat do Ikey na nějaké závěsy a pohovky a křesílka ke mně do pokoje. Mohlo mi být hned od začátku jasné, že stihnu hodně věcí, ale jen tuhle ne :))

Jen co jsem se dostala do centra, začala jsem se shánět po nějakých konvičkách a šálcích a hlavně krabičkách na čaj. Zjistila jsem totiž, jaký že to mám pin na kartě; no neutraťte to :D Na svou obhajobu ale musím říct, že ty peníze byly kupodivu skutečně myšleny na různé věci ke mně do pokoje. Takže jsem byla asi za hodinu o krásnou skleněnou konvičku, čtyři šálky (vlastně pět, ten pátý ale nebyl v sadě) a šest kawaii krabiček na čaj bohatší.

Jen krátce po tomto šíleném zátahu se změnily všechny plány a šli jsme ještě s Klánovými na oběd. Abych to trošku uvedla do souvislostí: mamka studovala s paní Klánovou na vysoké ve stejném kruhu a pan Klán hned kousek vedle na organické chemii. Oba dva se (narozdíl od mé mamky) stali vědci a teď bádají v takových věcech, že když to popisují, 90 procentům slov nerozumím. Což není vlastně vůbec žádný div :)) Díky nim jsem mohla dělat minulý rok SOČku právě tam, kde jsem ji dělala. A letos to vypadá (opět díky nim ^^ a díky včerejšímu obědu), že budu dělat SOČku z oblasti organické chemie a fotochemie, tentokrát přímo u pana Klána.

Po obědě jsme dokonce zašli ještě na univerzitu, kde nám on a jeden jeho kolega představili, na čem zrovna dělají. Moc jsem z toho upřímně řečeno nebyla moudrá, ale když vidíte takovou 2 krát 3 metry velikou skládačku plnou hranolů, zrcátek a různě barevných laserů, udělá to prostě dojem :) Navíc mě úplně fascinuje dívat se na to, jak světlo působí na atomy a jak dělá z některých látek úplně jiné *____* Ehm :D

Po tomhle jsme se vydali ještě do takových těch obchodů jako Hornbach a tak. Ty jsou vždycky největší mučení. Ale koupila jsem si tam včera dvě kytičky, chryzantému a něco takového s barevnými lístky, takže to nakonec nebylo tak příšerné :)

Odpoledne jsme se ještě mrkli u nás v Jihlavě do Jysku (ano, taky se divím, že tohle už i k nám dorazilo :D), koupili kawaii prostěradla a povlečení s motýlky a nové peřiny a polštář. Ještě jsem si vybrala své budoucí křeslo, pohovku a stoleček *_* Ve slevách a ještě ke všemu na splátky s nulovým RPSN, nekupte to! Mamka tam dokonce vybrala jídelní stůl, krásný skleněný s bílými židlemi. Naprostá paráda :) Takže zítra jdeme asi znovu utrácet xD

No a konečně se dostávám k tomu hlavnímu :) Spacifikovala jsem nejhorší nepořádek, i když se to zdálo být opravdu dlouho nemožné, a hned krátce poté přijela smrtka a přivezla taaakhle moc dobrůtek. Grilovali jsme pak s rodiči a ještě přišel jeden spolužák, Adam. Bylo to úplně parádní, jedno morbidní téma za druhým :))) V noci jsme se pak ještě dívali na Klan létajících dýk, tedy už bez rodičů. Kdybyste slyšeli ty poznámky... :D *headdesk* Mám je ještě uložené, takže jestli propadnu sebedestruktivní náladě, určitě je budete mít tu čest vidět :))) Ale jinak samozřejmě klasika, krásný film :)

Někdy ve dvě ráno se Adam odebral domů a my se Smrtkou propadly v duchu správného mrtvola world-endu hluboce filosofickým debatám. A bylo to fakt drsný. Nakonec i trošku toho tarotu...
"Připomíná mi to Samhain a pohanství a vůbec tak všechno." "Mně to taky připomnělo..."
"Díval se na nás a smál se. Mně. Nebo nám. Byl to večer, kdy jsme každý ukázali tu temnou stránku osobnosti." "Jo, byl to shit."

A takhle. Řeknu vám, že takový rozhovor jsem ale potřebovala jako sůl. Končil někdy o půl čtvrté ráno a mně se konečně dobře usínalo po docela dlouhé době. Možná proto, že jsem si uvědomila, že "všichni jsou jenom lidi."

O půl čtvrté jsme šly spát. Poslední, co padlo, byly ódy na Svijany :D

Včera jsem neměli školu, a tak jsem se nechala zlákat Smrtčinou nabídkou nového jablečného tabáku :) Uskutečnil se tedy po někonečně dlouhé době pravý a nefalšovaný mrtvola world-end, tentokrát absolutně odpočinkový a pohodový :) Samozřejmě jsme nezapomněly v rámci naší slavné skupiny Pegn pes stvořit nějaký ten výplod (nemám odvahu tomu říkat dílo :)), takže se třeba můžete i bát, že na vás někdy vykoukne z temných zákoutí internetu.

Celý čtvrteční večer jsme strávily na zahradě a kouřily vynikající mléčnou vodnici. Yummy! Nevyhnuly jsme se ani podivně filosofickým tématům a normálním nadávkám na školu (slíbila jsem si, že to nebudu dělat, ale prostě jsem se nemohla udržet ^^') a ještě normálnějším drbům :)) Mimo jiné jsme se rozhodly nejet do Walesu - hm, už se vidím, jak to vysvětluju Frankovi :D

Druhý den jsme vstaly vlastně později, než jsme měly, nasnídaly jsme se a podívaly se na Gejšu. Omg, nádhera! Nikdy jsem to neviděla předtím až do konce. Jsem tím úplně nadšená, Smrtka mi dokonce i půjčila knížku. Vůbec jsem nevěděla, že to je podle pravdy! *_* Nádhera :) Miluju happy endy, i když třeba jen poloviční.

Po obědě už jsem frčela domů. Byla to prostě fajn pohoda, kterou jsem úplně potřebovala na vzpamatování se z toho všeho frmolu :)

Nemohla jsem o tom napsat včera, protože jsem už měla stáhnutých všech šest dílů Pýchy a předsudku, a tak jsem to prostě musela dokoukat ^^' Nádhera, nádhera, nádhera! Až potkáte někde takového pana Darcyho... give me a call ;)

P.S. "Nezval... co napsal Nezval?"
"Manon Lescaut."
"Hm, aha. Tak v tom případě tenhle Nezval byl Vladislav Vančura a napsal..."
Maturuje pozítří :D

Nevím, jak tenhle příspěvek začít... Chtěla bych napsat o posledních dvou víkendech (tento jsem měla poněkud posunutý, už mám dneska neděli ^^ - a zítra zase!), ale směsice dojmů je příliš pomíchaná na to, abych mohla vůbec chytit první a pořádně ho rozebrat.

Ten první víkend byl úplně suprový. Byla jsem u Samy v Brtnici; její rodiče mě, mimochodem, nemají rádi, protože si myslí, že jsem ji zkazila. Takže jsem z nich byla správně nervózní. Ale nakonec to bylo až kupodivu v pohodě. Klasicky jsme nedělaly vůbec nic, jen jsme si do noci povídaly a povídaly a povídaly... Bylo to jednoduše fajn :) Což je vlastně přelomové!

Druhý víkend je o něco málo komplikovanější. Začal už ve čtvrtek (miluju svojí mamku, která mi napíše omluvenku na cokoliv ^^) v Praze. Byla to dost silná improvizace, hlavně co se spaní týče. Nemohla jsem se totiž vůbec dovolat tetě, která bydlí na Letné a u které bývám většinou. Tak jsem k ní ve čtvrtek alespoň zašla, že jí vrátím knížku, a ona mi rovnou nabídla ubytování. Je skvělá! Nejlepší na tom bylo to, že hospoda, do které jsem měla namířeno, je přesně v té ulici, kde teta bydlí :)

Vydala jsem se pak tedy na pub moot, ze kterého jsem byla kdovíproč úplně nervózní a ani trošičku se mi tam nechtělo. Jako vždycky to dopadlo ale úplně naopak - vůbec se mi nechtělo potom domů ^^ Všechny lidi, co tam byli, jsem neviděla ani nepamatuju (nebo do té doby nikdy), bylo příjemné se vidět, popovídat si a tak. Upřímně jsem čekala teda úplně jiné rozhovory a jejich skutečná lehkost mě potěšila :) (Tím myslím, že jsem úplně neměla náladu na diskuze o správném postavení kruhu a bla bla bla.)

V pátek jsem se probudila po desáté a bylo mi (ne)pěkně blbě. Nechápu, jak jsem si ještě večer mohla naivně myslet, že jsem nebyla vůbec opilá. Ráno mi ta moje opilost byla úplně jasná, hlavně tedy podle následné kocoviny. Postupně jsem se posbírala, hodila do sebe kafe a vyrazila na sraz s Codym, který mě (asi z počtu vypitých piv) pozval den předtím na oběd.

Říkala jsem si, že mě ten život vlastně baví a strašně moc se mi líbí :) Říkala jsem si to, dokud jsem se neviděla s Frankem. Do tak totální deprese jsem se nedostala od chvíle, co sjem odjela z Walesu. Omg. A Frank zaujal čestné první místo na soukromém seznamu lidí, které nenávidím. Seznam čítá momentálně tři položky: Franka, jednu mou spolužačku a nesnesitelného učitele dějepisu.

Takovou poslední záchranou mi byla Smrtečka. Viděla Franka a říkala, že si myslí, že to byl zatím jen "předkrm". Šly jsme potom do Dobré trafiky, zkouřily jsme se višňovými djarumkami a já jí jako prvnímu a asi i poslednímu člověku naservírovala ten "dezert" (za což se omlouvám ^^). Ale od té chvle mi to připadalo už jen lepší. Probraly jsme vztahy, které vznikly, které zanikly, které třeba i vzniknou... samozřejmě došlo i na hluboká životní témata a traumata a tak :) Ale bylo mi potom už zase mnohem líp.

A dnešek už vlastně není důležitý ^^ Až na jednu věc: ve Stromovce mají nejlepší, nejúžasnější, největší magnolie, jaké jsem kdy viděla! *totally in love*

P.S. Bráška je v nemocnici! Včera mi volal táta a říkal: "Už je Honza po operaci?" Nejvíc jsem se vyděsila, že se bráška vyboural v autě. Ale naštěstí to je asi jen slepák a možná ani to ne :) Jen mu nezávidím tu nemocniční stravu :D

Jůůů, včerejšek byl překvapivý a krásný :) Rodiče se chovali, jako by to nebyli ti stejní, jaké znám. V některých bodech mě dokonce překvapili tak, že jsem nestačila koukat :)))

Dnešek začal hned po půlnoci vskutku pozitivně - šla jsem spát a jak jsem se ukládala ke spánku, div jsem si neukopla nohu o židli; doteď to bolí. Celá já xD Pak jsem absolvovala jeden neskutečně dlouhý telefonát (ano, kolik lidí by vám zavolali po půlnoci? xD)... a tak. Dneska jen pracuji a pomáhám a připadám si trošku vyčerpaná. Nechci vidět, jak přežívám zítra tu školu, rozhodně nejsem ještě úplně zdravá...

Mamce táta koupil krásné lyže s knoflíčkem (hahaha, hádejte, kdo na nich bude jezdit víc, než mamka! :D) a dneska jsme si koupili dokonce vánoční hvězdu ("A nepřeháníme to s těma tradicema už moc?").

A připadám si nečekaně usměvavá.

P.S. Včera jsem viděla půlku Fantoma opery... To je horor!

Přemýšlela jsem dnes celý den, co sem napsat... Byla to příjemná změna, protože jsem měla ve škole alespoň co dělat. Ale i přes tu nechutně dlouhou dobu tam strávenou jsem nepřišla na nic, co bych skutečně mohla napsat. Vlastně, jednu ano - už asi chápu, proč se lidi po BMWC chovali jako ufoni.

A jsem v koncích xD Jednoduše nemůžu říct "líbilo" nebo "nelíbilo", protože moje dojmy jsou prostě někde úplně jinde. Minimálně to bylo poučné a inspirativní. Napříkald znovuvzniklo duo Pegn Pes a tentokrát i s programem, takže se všichni mají na co těšit ;D Ale to je to nejmenší. Štve mě, že se slovy nemůžu dostat k tomu, co za to skutečně stojí, a popsat to.

Takové věci se ale musí zažít.

Jsem taaakhle moc ráda, že jsem tam mohla být se všemi, co tam byli.

Mahnamahna!

Omg, to bude něco... Zítra odjíždím z domu a vůbec netuším, kdy se vrátím! Jde tu o to, že kromě obyčejné cesty do Prahy a zvládnutí English campu čeká ještě malý výlet do Walesu. Netuším, jak to bude, jak pojedu zpátky, co si mám zabalit a co nechat doma. Koneckonců, když někam jedete na deset dní do ciziny, nevezmete si tolik osobních věcí, jako když tam jedete takřka na měsíc a půl.

Klepou se mi z toho trošku prsty, ale vlastně se na tu improvizaci docela těším. Navíc, pár dní v Praze nakonec strávím se Smrtkou, což bude ohromná legrace ^^ Vlastně, celý zbytek prázdnin bude doslova k popukání.

Držte mi palce!
A samozřejmě - mějte se fajn ;)

P.S. Až se vrátím, bude tu na mě čekat geniální dárek k narozeninám - seskok padákem! *excited* Anebo mě rodiče pošlou do aeroklubu na celý výcvik, takže se ze mě stane paragán - a ti se nesnáší s piloty, kam patří můj bráška. Ano, bude to ještě zajímavé :D

Víkend byl... ano, byl, to je neoddiskutovatelný fakt. Nechci ho sem popisovat, až na tu chvíli, kdy jsme se s Araxou vracely kolem půlnoci domů z vynikajícího koncertu China Blue a ta cesta nám něco připomněla. Zpívaly jsme tiše Into The West a já měla po dlouhé době pocit, že jsem na tom místě, kde mám být, v čase, kdy tam mám být, a s osobou, se kterou tam mám být.

Ale to není hlavní věc, o které sem chci napsat. Totiž, to bych nebyla já, abych o volné neděli nic dělala. Místo toho jsem se vypsala z mnoha novinek do další série Lektvarů a rozhodla se konečně napsat (po třech měsících!) další kapitolu pro Restricted Area. Jenomže jsem ji ke své smůle nemohla najít a msíto toho se už zase začala probírat vším, co jsem kdy napsala, a hudbou, kterou mi kdo kdy poslal.
Sand abych si zpříjemnila víkend, nechala jsem si hrát písničky, které mi v létě kdosi poslal, a přečetla jsem si věc z oné nešťastné složky, kde končí věci, které na internet nikdy nemohou přijít.
Naposledy jsem se tím vrátila k letošnímu létu a uvědomila jsem si, že to byla řada nešťastných rozhodnutí a tolik lidských omylů, až je to vlastně krásné. Že jsem prostě byla ve špatnou dobu na špatném místě - i když, to do jisté míry asi my všichni. Takže jsem se po čtyřech měsících definitivně vyrovnala s létem, což řadím mezi jedny z největších selhání mé osoby. Vždyť už je prosinec! Že mi to ale trvalo...

Tento naprosto divný nadpis plně vystihuje můj dojem z roku 1959. Nesouvisí to nějak moc divně s tím, že jsem teď v Praze? Ačkoliv, co je kolem mě teď normální, že. :)

Včera jsem vstala asi levou nohou, všechny podivnosti se totiž kolem mě koncentrovaly už od rána. Bráška vstal dřív než já a i navzdory tomu, jaký je to nekofeionový člověk, si uvařil silné kafe. S tolik cukrem, že se mu tam snad ani neměl šanci rozpustit.
Ve škole jsem otevřela skříňku a našla jsem tam mandarinku, pod níž ležela cedulka "Za podnájem". Tedy, byla to zcela regulérní mandarinka, to ano, dokonce i dobrá. :)
V občance jsme se Samy vymyslely krásný příběh o tom, jak někdo vylil na podlahu dětského pokoje alkohol, dítě si hrálo se sirkama a do večera v domě všichni uhořeli, až na pracující matku, která se ze ztráty partnera a dítěte zhroutila do azylového domu.
Tak mi nezbývalo nic jiného, než tušit, že jestli takhle začíná víkend, bude to pěkná soda. A taky jo.

Včerejší večer budu naprosto cenzurovat. Stačí k němu snad říct jen to, že po dnešním probuzení jsem měla zase ten pocit, že to všechno bylo jenom sen. A pak se mi začaly vybavovat podrobnosti, u nichž mi naprosto ucházelo, jak k nim sakra vůbec mohlo dojít. Trošinku bych to přirovnala k Samhainu, ale fakt jen bezvýznamně. Tak jsem si řekla, že se na všechny pokusy o normalitu můžu vykašlat, vzít růžové boa a vyrazit do ulic.
Myslela jsem si tak, že už mě nic nepřekvapí. A ono jo.

Sešla jsem se totiž s dangerouss a spiritofdream, které vlastně považuji za jedny z nejnormálnějších lidí, se nimiž se vídám. Jenomže to jsme si v Dobré trafice všimly těch knih, z nichž ta největší mě zaujala a o chvíli později už jsme ji měly na stole. Kompletní vydání Květů z roku 1959. Chíííííí! Naprosto nadšeny jsme hledaly dobové vtipy a pak jeden zcela ženiální objevily. Nechápu, že to těm lidem tehdy nepřišlo k smíchu. I když, vlastně taky jo... Nebylo by mi zrovna do smíchu, kdybych musela zcela vážně recitovat o tom, jak Leninovy oči podpalují svět a jak rád něžně hladí frézy.
Navíc jsem si během těch chvílí vybavovala stále víc a víc z předchozího večera a měla kolikrát co dělat, abych se vůbec udržela nad stolem. NE, nechci to použít, ale... chíííí. XD

Jsem fakt velmi zvědavá, co přijde zítra... Normální lidé těchto zemí, třeste se!

A je to za mnou. :)) Věděla jsem dopředu, že tento víkend bude bezkonkurenční a nezapomenutelný, ale že až tak... :)

Moje představa vypadala asi takhle: bude BOSS (brněnský okultní shisho sraz), uvidím se s lidmi, které znám, se všemi si popovídám a zároveň to bude docela divoká akce, jako už ty okultní sešlosti bývají. V sobotu se uvidím s Laurou a to se oproti BOSSu stane spíš poklidnou akcí.
No jasně, to by to nebyl osud, aby se všechno zase nezamotalo. :))

Brno nemám moc ráda. Nejsem schopná říct proč, ale prostě mi není sympatické. Navíc jsem natolik chaotický člověk, že jsem se schopná ztratit v Jihlavě, natož pak někde v Brně. A tak mi ani nevadilo, když mě chtěl Corny po mém pozdním příchodu na Svoboďák skoro zabít. XD Šok první: Arken. Když jsem viděla tu sešlost z dálky, neřekla bych, že ta osoba v černém kabátu (a ano, černé vlasy, černé oblečení, černé...) je skutečně Arken.
Každopádně, nebyl to poslední šok toho dne a vypisovat je sem všechny se mi zdá beztak zbytečné. Po začátku, který jsem v čajovně skoro ani nepoznala, se rozpačitá zábava trochu rozjela, místnost se začala topit v kouři z vodnic a já měla co dělat, abych vůbec stíhala, kdo k nám patří, kdo ne, kdo se jak jmenuje a s kým si mám o čem povídat. Způsobilo to ve mně naprostý chaos, který ještě podpořily pokusy o hromadné foto, kdyjsme se zastavovali různě v ulicích a zkoušeli, jestli na to bude dost světla. Nebylo. :D Naštěstí ale všechen zmatek zakončil Cody rezolutním rozhodnutím, že se vyfotíme u bagru uprostřed ulice, čímž to tak nějak skončilo.
Nastala část druhá, a sice hospoda. Ke svému nemilému zjištění jsem zjistila, že točí jenom Starobrno, a tak jsem měla alespoň prostor pro přesvědčení se, že se to fakt pít nedá.
Pro mě osobně se to tady celé uklidnilo, možná i proto, že přestaly všechny přesuny lidí a já měla dost času si všechno hezky zaškatulkovat, jak už to mám ve zvyku. Velmi příjemně mě tam překvapila třeba Marina, kterou jsem dosud znala jen z chatu, ale i třeba Nimltoh, se kterou sem mluvila poprvé po deseti měsících. A samozřejmě také Šedý. 8)
Nejvtipnější to ale rozhodně bylo po zavíračce, kdy se všech čtyřicet lidí postavilo před hospodu a, ač se organizátoři sprostili veškeré organizace, všichni čekali, až někdo rozhodne, co se bude dít. A tak se Cornelius se Strážcem rozpovídali za posledního mimořádného potlesku o tom, že jako děkujou, a dali se na odchod. Následovalo nejšílenější loučení, jaké jsem kdy zažila - v chumlu neustále se hemžících 40-ti lidí jsem se snažila rozloučit poctivě se všemi, ale obávám se, že jsem to nedokázala. Tohle loučení bylo velmi smutné (proklínala sem se, že k půlnoci jsem už tolik unavená), ale z jednoho důvodu i hezké, ale ten si nechám pro sebe. :)
Celkové zhodnocení akce: klidná, veselá, super lidi (což je základ), a hlavně pro mě bezalkoholová, za což má u mě plus :)) Těším se už teď na BOSS trojku!

Druhý den jsem se z postele vyhrabala kolem desáté a to už mě strýček, který je mimochodem tak ve věku mých přátel a ve svých hláškách naprosto nepřekonatelný, mě donutil si s ním dvakrát kostky (ne, že bych se zdráhala :)) ) a u toho jsme konzultovali Dračí doupě s tím, že mi slíbil pravidla a deseti stěnnou kostku, protože on už to stejně skoro nehraje. :)
Nicméně, jeho domácnost nedisponovala kafem, a tak jsem už na dvanáctou vypadla a šla si shánět nějaké to lattéčko. Následně jsem ještě zašla do mého oblíbeného knihkupectví, kde jsem se zasekla u kategorie "Knihy pro děti", váhajíc, jestli si mám raději koupit Malého prince nebo Alenku v říši divů a za zrcadlem. Vyhrála druhá, kvůli okolnostem a taky kvůli tomu, že mě víc nadchla. :)) No co, mám teď takový správně pohádkový víkend.
A pak sjem se odebrala na křižovatku, kde jsem se měla sejít s Laurou. Poté, co mi poslala SMSku, že už tam je, jsem se zeptala první blondýnky, kterou sje uviděla, jestli náhodou není Laura.
"Ne, já jsem ta druhá," odpověděla mi. Prvně mi to znělo skoro až mysticky, a tak jsem se vyděsila, jaké to pozůstatky na mně nechal BOSS.
"Ta druhá?"
"Nieniti... A ty jsi Anette?"
O minutu později už jsme kráčely i s Laurou do Středočeské krčmy. Trochu rozpačitě, trochu mlčenlivě, ale jen co jsme sešly po schodech lemovaných svíčkami do samotné hospody, zábava propukla.
Ne, všechno vám to neprásknu. Jen snad, že jsem se hrozně smály, probíraly témata od slashe ke špagetám (ne náhodou, Nieiti jich doma prý má celý hrnec). A samozřejmě musím naprášit tu nepříjemnou obsluhu! To bylo totiž tak - zabodaly jsme do něj trošku párátka, to aby tam držel ten vypadávající knot. A než jsme stihly svíčku znovu zapálit, přišla paní (taková křesťanská žena) a berouc nám svíčku prohlásila: "Skončily jste." Eh. :D
Hodnotit tuhle akci je asi zbytečné: jedna báseň! Jsem moc ráda, že jsem vás poznala, holky!

Teď mi kamarád napsal, že spolu musíme zase zajít někdy do čajovny. Napsala jsem mu na to, že určitě, ale že bohužel nemám vůbec čas.
Odpověděl: No jo, to bys ani nebyla ty :D
A tak to je - život běží a já ho nestačím přemlouvat, aby trošku zpomalil. Tím ale neříkám, že se mi to nelíbí - naopak! :)

Další mrtvolný víkend za mnou... Tentokrát se nesl skutečně ve velkém stylu. V sobotu jsme totiž měli koncert. Tedy, rozumějte soukromý koncert při příležitosti 45. narozenin našeho bubeníka. Už od pátku se mi tam taaakhle moc nechtělo, protože poslední zkouška dopadal katastrofálně a to tak, že velmi. Navíc jsem si dokázala docela představit to prostředí rodinné oslavy, kdy se všichni tiše baví o rodinných poměrech a zaměstnání. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Když jsem tam v sobotu přišla (nutno dodat, že s půlhodinovým zpožděním), skoro to i vypadalo, že jsem se trefila. V obýváku seděli mně samí neznámí lidé a bavili se o... no to jsem si snad ani radši nechtěla zapamatovat. Zachránilo mě, že jsem ze suterénu uslyšela hlas svého táty (toho vlastního), a tak jsem tam okamžitě sešla a zapojila se do hovoru o Santinim, kterýžto má na svědomí mou oblíbenou Zelenou horu.
Hned ve vedlejší místnosti se čepovalo pivo a jak tam tak ti lidi chodili, dostala jsem na ten starý dobrý Gambrinus hroznou chuť. O chvíli později přišla paní domácí a ptala se, co si kdo dá. Pokrčila jsem rameny a řekla, že zatím asi nic.
"Může alkohol?" obrátila se automaticky na tátu.
"Jak bude chtít..." shodil odpovědnost na mě.
"Tak já si dám pivo, vělký."
"Ty piješ pivo? Kdo tě to naučil?" podivil se táta
"Err, to se tak člověk naučí sám..."

Od té chvíle nabral večer naprosto jiných otáček. Odehráli jsme prvních pět písniček, kde jsem naštěstí já ještě neúčinkovala. Místo toho, posilněna prvním půllitrem, jsem se přidala ke skupince odvážných tanečnic a jednoho tanečníka. Netrvalo dlouho a měla jsem za sebou významnou dobu tance a další pivo.

Nějak tak jsem si uvědomovala, že dospělost asi není to, co mi ukazuje máma s nevlastním tátou doma. Že je to víc, než dítěti kdo ukáže. O to víc jsem si cenila každého okamžiku; celý večer se nesl ve znamená nepřekonatelných hlášek a brutálních vtipů, které jsem snad neslyšela ani od pohanů, když byli opilí (a to je co říct!), a tak si bylo vskutku čeho užívat.

Z celého večera si pamatuju pak už jen to, jak jsem barmanovi říkala, ať mi namíchá něco dobrého a jak jsem se pořád dožadovala mkojita, i když došel rum. A taky samozřejmě jednu hlášku, která padla, když si vyprávěli, kterak přišli o řidičáky (toto řekli s padesáti korunou v ruce, bez řicičáku a moc, moc promile alkoholu v krvi policistům): "Jak vy k my, tak my k vy!"

Taky jsme si povídali o různých znameních a jejich vlastnostech... Různě jsem jim tam o tom vyprávěla, co mi tak ulpělo v hlavě, a pak jsem mimoděk řekla, že střelce bohužel moc dobře znám, že jsou jimi bráška i máma. Paní domácí mi smutně odpověděla, že ví, jak se střelci umí chovat, protože její táta jím byl taky. To mi dalo další z cenných poznání toho večera, a sice poznání vztahu rodič - prarodič (z mého úhlu pohledu), jak není ideální, spíš naopak.

Celou neděli jsem strávila v příšerné kocovině. Z toho, co všechno jsem tam namíchala, mi zle prostě být muselo. Navíc jsem se hrozila z představy, co jsem jim tam před vlastním tátou vyprávěla za historky a nakolik ze mě musí mít legraci. NAštěstí jsem si pak odpoledne volala s tátou a ten mi říkal, jak ze mě byli všichni andšení (údajně v dobrém slova smyslu :) ), což mi prosvětlilo i ten týdenní zákaz na počítač, který jsem obdržela o půl dvanácté v noci, když jsem se vrátila.

Takže by asi mělo přijít nějaké shrnutí posledních dnů... Vezmu to umělecky (= zmateně)

Na naši návštěvu padla půlka zásob kafe.
Moc a moc a moc čaje - pytlíček pu-erhu a spousta uklidňujícího čaje.
Přes čtyři litry vína, z čehož jsme drtivou většinu vypily včera večer.
Litr medovinky pro Mokoš, Slovanskou Matku Zemi, a pro ni také nějaká ta kukuřice.

Osud ve své zlomyslnosti předčil všechna má očekávání, a tak si zase můžu škrtnout tu větu ve svém deníčku, kde píšu, že do kone října se nestane žádná větší haluz než jaká se odehrávala v srpnu. Nastala.
Zjistily jsme, že můj Tarot je jako jeho majitelka - škodolibý, cynický a nechutně ironický.
Zarepovaly jsme si čarodějnickou runu a u té příležitosti založily duo mrtvolných paganů - Pegn Pes.
Udělaly jsme pohanství v praxi a to se vším všudy. Jsou dva názory na to, kdo může za výsledek včerejšího večera. Když to ale vezmu kolem a kolem, je to úplně jedno - brutál! Ještěže si to aspoň Samy nepamatuje. O:-)

Odhalily jsme apokalypsu a aktivně proti ní brojíme. Apokalypsa to ale nechápe a zatím nám za to jen děkuje.

Smrtčin POV
http://ankhoress.bloguje.cz/419338-brtnice-tour.php
http://ankhoress.bloguje.cz/419929-sistot.php
http://ankhoress.bloguje.cz/420211-bubnofilie-a-zlomyslny-tarot.php
http://ankhoress.bloguje.cz/420706-mulengro.php

Dneska ráno jsem se probudila a ani na chvíli jsem si nemyslela, že by byl včerejší večer sen. Tím hůř. Jediné, co jsem na to mohla říct, je - to je konec! A taky jo.
Nevím, kolik bych vám toho mohla o včerejším pokračování Mrtvola world-endu napsat. Prostě jsme byly všechny opilé, Smrtka obzvlášť, protože vypila o půl lahve vína víc než ostatní. A pak se prostě není co divit, že po návratu k Samy domů to bylo moc milionkrát horší než pro mě v srpnu.
Tuhle věc nechci škatulkovat, ta je hodná jedině zapomnění.
A už vůbec nevím, proč sem píšu ve čtvrt na sedm takové nekonkrétní věci, ale nekam jsem to napsat musela, jink bych se z toho zbláznila.

Hrála jsem si s tarotem a ptala se, jak mě vnímá jistý člověk. Vyšel mi Svět. Naprostý zásek. Vždycky, když si myslím, že jem si něco vyřešila, se mi to škodolibě zasměje do obličeje. Ale já se nedám a taky budu škodolibá a budu se tomu smát! XD

Po dlouhé době jsme dneska zašli na Šištot... Miluju to tam a o to víc se mi to tam líbilo dneska. Sluníčko krásně probleskovalo mezi stromy a já pocítila takovou lásku k přírodě, jako snad nikdy. A to jako fakt.
Další věci z té chvíle raději zamlčím, protože jsou opět příliš osobní. Tedy až na zapalování kadidelnice... Ráda bych vám ukázala sérii fotek, které jsme z toho udělaly, ale nejspíš si budete muset počkat. Nechci přemlouvat Samy v tom jejím momentálním stavu, aby mi těch pár fotek hodila do počítače.

Poslední věta navazuje na to, co jsme dělaly tady. Sumbel! Darovaly jsme na něj flašku skutečně geniálního bílého vína, které Araxa přivezla z domu. A že oni tam nemají jiné víno, než geniální! Tohle nám vskutku moc chutnalo, a tak se není co divit, že měly slečny po sérii přípitků a chvíli strávené v kruhu docela opilou náladu. A se mnou to nic neudělalo... (Aspoň někdo tu musí mít rozum! :D)
Nejlepší přípitky?
"Všechno předtím bylo tak pozitivní... A tak musím připít na ty zasraný Bohy, kteří vám vlepí tu nejhorší facku ve chvíli kdy to nejmíň čekáte."
"Na škytavku!"
"Na síť osudu!" "Matrix!"
"Kulturní vložka - já mám tak pocit, že tu Bohové sedí, znuděně poklepávají nohou a říkají si s pohledem na hodinky - když už to bude?!"
Ke konci...
"Chtěla jsem na to připít od začátku, ale až teď tomu odpovídá míra alkoholu... Takže na tenhle modrej koberec!"
"Kulturní vložka... Co kdybysme si daly toho perníkovýho zajíčka?" "Miluju perník"
"Na vytrvalost! Na to, že jednu noc vydržím pít a nebudu opilá!" "Utopie..."
"Přinejhorším můžeme sníst ty jabka, ze kterých máme kruh..." "Hele, ohryzek vypadl z kruhu!"
Mám pocit mimo jiné, že pro Araxu to byl dokonce první rituál. Pak už se fakt ničemu nedivím. :)) Jako například když ukončovala kruh.
"Ve jménu ožralých i střízlivých Bohů, ruším tento kruh."

A pak jsme šly pro pomeranče na svařák...
"Voni dělaj, jako by nevěděli, že si půjdeme 27. 10. 06 v 17:15 koupit do jejich obchodu pomeranče, a zavřou nám!"

Prý by to teď chtělo nějaký hezký závěr... Hm. Jo. To jo. Závěry nám nikdy nešly.

Jen sem chci napsat dnešní zážitky... TAKŽE.

Musela jsem z donucení jistou Záhrobní osobou vstát už v šest, ačkoliv mám prázdniny. Hned chvíli po probuzení jsem si mohla být jistá, že dnešek nebude ani trošku sranda.
Před osmou už jsem stepovala na autobusovém nádraží a vítala se se Smrtkou v celé její kráse a novou syn-te-tic-kou černou na vlasech. Díky těm černým vlasům a světle modrým očím vypadá fakt... mrtvolně.
Chatociky jsme se pohybovaly po centru Jihlavy, až na desátou se vrátily zpátky na busák. Sedly jsme si na lavičky a abychom si ukrátily čekání na autobus do Brtnice k Samy, začaly jsme se učit Samhainový rituál. (A vůbec vám sem nenapíšu, jak se jeden kluk od nás začal oddalovat, když jsem zcela vážně a natvrdo odříkávala invokaci Boha, fakt ne.) A tak se mi poprvé v životě stalo, že ač jsem seděla na nástupišti, ujel mi autobus.
S Araxou (Smtka, blah, blah, blah, tam ty další přezdívky) jsme se tedy akčně rozhodly počkat na další. A protože jsme zase neměly co dělat, nadávaly jsme na rodičenstvo a tancovaly La Colitu. Jestli předtím rituál někoho vyděsil, dvě tancující postavy, které ten tanec prokládají vskutku odvážnými pohyby, šokoval komplet celé nádraží.

Další dějství bych začala až na Chaloupkách. Nebyla jsem tam od Silvestra. Hrozný haluze. Stavily jsem se do jistého pokoje, všechny tři si lehly na jistou postel a se Samy jsme Araxe přiblížily události minulého roku. Asi jí padla brada. Já nevím, stíhala jsem vnímat jen ten chaos pocitů, který se ve mně vytvořil.

Pak jsme šly do poměrně dalekého bukového lesa i se Samyiným úžasným a zcela dokonalým bubnem. Zpívaly jsme chants a do toho hrály... Ach! :) Všechny zábava se ale pořádně rozjela až na louce, kde jsme se kompletně naučily La Colitu a tancovaly ji tentokrát bez publika. NAkonec jsme se jen střídaly u bubnu a nějak tak heromadně tancovaly na louce. Ačkoliv se už schyluje k období Samhainu, slunce nádherně hřálo a my tam lítaly jen v tričkách.

Dějství čtvrté - seno. Je horší než Matrix a trojúhelníčky. Vleze všude. A Araxu, řečenou Smrtku, pohřbívá za mrtva, když do něj skáče. (Fakt, koukala jí jen hlava!) Úžasně jsme si v tom seně zablbly a já se úplně vrátila na chvíli do doby, kdy jsme takhle s bráškou taky skákali do sena a navzájem se jím dusili. Mám ho fakt ráda. XD

Všechny vás zdravíme a posíláme Kosí políbení!

*víko hrobky se zavřelo a s tím utichlo hlasité techno*